Vickers Wellington Mk.V a VI
Vickers Wellington Mk.VI
| Motor | : | dva řadové kapalinou chlazené dvanáctiválce Rolls-Royce Merlin Mk.60 o výkonu 1 600 hp |
| Rozpětí | : | 26,26 m |
| Délka | : | 18,82 m |
| Výška | : | 5,40 m |
| Nosná plocha | : | 78,04 m² |
| Hmotnost | : | 9 207 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 13 825 kg |
| Max.rychlost | : | 483 km/h |
| Výzbroj | : | čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm v zadní věži |
| Nosnost | : | až 2 043 kg pum |
| Dolet | : | 2 430 km |
| Dostup | : | 11 750 m |
| Posádka | : | 4 |
Celkem bylo postaveno 67 letadel verze Mk.V a Mk.VI.
Zavalitý a zdánlivě dobromyslný bombardér Vickers Wellington se stal od samého počátku války symbolem britského úsilí o narušení německé výrobní mašinérie ze vzduchu. Vzdor svým technickým omezením plnil tento úkol dobře a stejně se osvědčil i v námořním protiponorkovém průzkumu a v dalších úlohách, které mu byly svěřovány.
Poměrně málo je známo o pokusech změnit Wellington na denní výškový bombardér, schopný dostupem unikat nepřátelským stíhačům i protiletadlové palbě. Vytvořit takový stroj bylo snem mnoha letectev světa na sklonku třicátých let a dovést v této fázi myšlenku k realizaci se podařilo vlastně jen Němcům typem Junkers Ju 86P a R a to ještě v omezené míře. Britské pokusy odstartoval požadavek ministerstva letectví na firmu Vickers-Armstrong z podzimu 1938, aby navrhla výškovou verzi Wellingtonu s přetlakovou kabinou. Specifikace B.23/39 z roku 1939 mluvily již konkrétně o bojovém dostupu 10 675 m s nákladem alespoň 450 kg pum a o maximálním dostupu 12 200 m. Pro firmu to nebyl snadný úkol, protože Wellington neměl celokovový trup, ale skořepinovou kostru svinutou z geodeticky propletených duralových profilů a potaženou plátnem. Do ní bylo tedy nutno začlenit velký výřez a do něj vsadit přetlakovou kabinu jako uzavřený a samostatný stavební díl.
Tříčlenná osádka byla tedy u nového typu Vickers 407 uzavřena v celokovové komoře válcového tvaru s vejčitou přídí a polokulovitou zádí, kde byl i kruhový vstupní otvor. Vše bylo dlouhé 4,65 m a průměr byl 1,65 m. V prostoru zhruba 9 m³ se do plného dostupu udržoval tlak odpovídající hladině 3000 m. Pilot mohl vyhlížet malým krytem vystupujícím ze hřbetu, pro ostatní byly k dispozici nevelké průzory, z nichž ten pro pumový zaměřovač měl ploché zasklení. Zadní střeliště mělo být přetlakové, nového typu Frazer-Nash 70, ale nebylo nikdy hotovo. Zůstalo tak původní upravené na dálkově ovládaný typ 20A. Ve výškách se měly kulomety zablokovat pro střelbu přímo dozadu a odpalovat z kabiny. Napadení ve výšce se nepovažovalo za pravděpodobné a kulomety měly působit spíše odstrašujícím efektem.
Potíže nastaly s motory. Pro typ 407 se předpokládaly dvouhvězdicové výškové Bristol Hercules VIII (tovární označení HE8MS) s turbokompresory a výkonem po 1176 kW (1600 k). Nebyly včas hotovy a jako první z výškových Wellingtonů, verze B Mk.V, vzlétl typ 421 (se sériovým číslem R3298) s nevýškovými Hercules III po 1047 kW (1475 k). Datum prvního vzletu se nedochovalo, plánovalo se na 1.dubna 1940, ale došlo k němu později. K letovému provozu byl uvolněn 31.srpna 1940 a v důsledku německých náletů na prostor Weybridge byl ke zkouškám přelétnut do Blackpoolu. První výškový let do 6000 m se uskutečnil 21.října 1940, ale musel být přerušen, protože překryt kabiny a průzory zamrzaly. Po vyřešení jejich vytápění horkým vzduchem stroj dosáhl o deset dnů později výšky 9000 m. Původní typ 407 (R3299) se do letových zkoušek zapojil až v listopadu 1940, ale motory Hercules VIII zklamaly a nedávaly slibovaný výkon. Stroj nikdy nedosáhl předpokládaného dostupu. Vzdor potížím ministerstvo objednalo sérii 30 kusů, z nichž bylo dokončeno devět draků. Skutečně létající však byly jen typ 426 se sériovým číslem W5796, používaný pro různé zkoušky. Existence stroje W5816 (typ 443) je sporná. První létající Wellington Mk.V R3298 dostal později motory Hercules XI s turbokompresory a stal se typem 436. Sériové číslo si ponechal.
Nedlouho po zahájení vývoje výškového Wellingtonů se zrodil projekt na bází kapalinou chlazených motorů Rolls-Royce Merlin řady 60 s dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem a s výkonem 1176 kW (1600 k). V roce 1941 získala tato verze prioritu a drak pětky sériového čísla W5795 prošel urychleně potřebnou úpravou. Stal se typem 431 a k létání byl uvolněn 28.října 1941. Jeden čas používal křídlo s vloženou částí prodlužující rozpětí o 3,66 m a údajně dosáhl výšky 12 200 m. Přešel pak na zkušebnu, RAF v Boscombe Down a později k firmě Rolls-Royce. Typ 431 byl již čtyřmístný a označoval se jako Wellington Mk.VI. Také stroj W5797, neboli typ 442, zůstal u motorářské firmy pro zkoušky motorů Merlin 60 a 62. V továrně mu říkali Wellington Mk.VIA, protože šlo o draky původních Mk.V předělané na Mk.VI. Vzniklo ještě 27 kusů verze Mk.VIA (W5798 až W5815 a DR471 až DR479), z nichž však jen W5801 a W5802 krátce působily u 109.squadrony RAF. Jen W5802 vykonal údajně dvě denní akce nad Německem. Ze tří Mk.VI (typ 431) měly dva (DR480 a DR484) závěsník na pumu 1816 kg, třetí DR528 měl běžnou pumovnici pro až 2043 kg menších pum. Celkem 32 Wellingtony Mk.VIG (typ 449) bylo vybaveno zařízením Oboe pro bombardování bez vidu cíle (DR481 až DR483, DR485 až DR504, DR519 až DR527). Mk.VIG a některé VIA létaly se zakapotovaným zadním střelištěm beze zbraní. Jednotlivé typy se odlišovaly také tvarem průhledné pilotovy kupole nad kabinou, některé ji měly v půdorysu eliptickou, jiné kruhovou.
Dosti značné úsilí vynaložené na vývoj výškových Wellingtonů nebylo bojově využito. Nová bombardovací de Havillandova Mosquita dokázala mnohem více, ale zkušenosti s přetlakovými kabinami se uplatnily u jiných typů.