Vickers Wellington
Mk.IC
| Motor | : | dva hvězdicové vzduchem chlazené devítiválce Bristol Pegasus XVIII s výkonem 1 050 koní |
| Rozpětí | : | 26,26 m |
| Délka | : | 19,68 m |
| Výška | : | 5,33 m |
| Nosná plocha | : | 78,04 m² |
| Hmotnost | : | 8 417 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 12 928 kg |
| Max.rychlost | : | 378 km/h |
| Výzbroj | : | 4x kulomet Browning ráže 7,7 mm po dvou ve věžích a dva kulomety Vickes K ráže 7,7 mm v bočních oknech, náklad pum do hmotnosti 2 041 kg |
| Dolet | : | 2 905 km |
| Dolet s přídavnými nádržemi | : | 4 104 km |
| Dostup | : | 5 486 m |
| Posádka | : | 6 |
Vůbec nejrozšířenější britský bombardovací letoun druhé světové války se měl původně jmenovat Crécy podle místa vítězné bitvy Angličanů z r 1346 (nám dobře známý Kresčak, spojený se smrtí Jana Lucemburského), avšak Ministerstvo letectví se s rozhodnutím sira Roberta McLeana, předsedy společnosti Vickers-Armstrongs Ltd. neztotožnilo a v druhé polovině roku 1936 prosadilo reprezentativnější jméno Wellington. Létající i pozemní personál bombardovacího letectva si na oficiality zřejmě příliš nepotrpěl a nazýval věci po svém - pro něj byl Wellington po následujících deset let prostě "Wimpey".
Dvoumotorový bombardovací letoun, při jehož stavbě byla v plné míře uplatněna geodetická konstrukce, vznikal coby odpověď letecké sekce společnosti Vickers na ministerské zadání B.9/32 z října roku 1932, podle něhož měl vzniknout stroj s hmotností nepřevyšující 3 000 kg, schopný unést alespoň 450 kg pum na vzdálenost 1 200 km, jenž měl být poháněn motory Bristol Mercury VI nebo Rolls-Royce Goshawk. Skupiny konstruktérů fy Vickers v čele s Rexem R.Piersonem a Barnesem N.Wallisem však považovaly specifikace ministerstva za příliš limitující a v září 1933 předložily projekt středoplošníku s vyšší hmotností, se silnějšími motory, ale také s vyššími výkony, schopného podle propočtů dopravit asi 2 000 kg pum na vzdálenost 3 500 km.
Ještě téhož roku byla podepsána dohoda o stavbě jednoho prototypu s továrním označením Vickers Type 271. Nový letoun poprvé vzlétl na letišti ve Weybridge 15.června 1936. K nebi tehdy stoupal robustní stříbřitý středoplošník s takřka doutníkovitým trupem, poháněný hvězdicovými devítiválci Bristol Pegasus X. S výsledky zkušebních letů byli piloti i konstruktéři vcelku spokojeni, a i když se prototyp téměř o rok později zřítil, Ministerstvo letectví nehodlalo ze své první objednávky a výrobu 180 strojů, podepsané v srpnu 1936, jakkoliv ustupovat - spíše naopak, protože kvalitativní i kvantitativní aspekty přezbrojení bombardovacího letectva měly nejvyšší prioritu.
Ministerstvo vydalo nové specifikace B.29/36, podle nichž byl typ upraven pro sériovou výrobu a operační službu. Bylo provedeno mnoho vnitřních i navenek patrných změn: například obranná střelecká výzbroj měla být napříště umístěna v přední, zadní a také ve spodní (vysunovací) střelecké věži, umístěné za pumovnicí a v průběhu praktického využití letounů téměř vždy vymontované. Tvary trupu, vertikálních i horizontálních ploch byly podstatně změněny a do upravené třídílné pumovnice mohlo být k útokům na kratší vzdálenosti naloženo až 9 kusů pětisetliberních, na větší vzdálenosti až 9 kusů dvěstěpadesátiliberních pum. Tato první sériová verze, označovaná jako Vickers Type 290 Wellington Mk.I byla pětimístná, vybavená motory Pegasus XVIII s výkonem 772 kW (1 050 k) a její posádka se mohla bránit čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm, z nichž dva obsluhoval střelec v zadní věži typu Vickers.
První Wellington Mk.I vzlétl v prosinci 1937, dříve dodané stroje posloužily k ověřovacím zkouškám, na jejichž základě byly provedeny některé úpravy spojené s funkcí výškového kormidla atd. RAF dostala do konce roku 34 strojů a v srpnu 1939 mělo Wellingtony Mk.I ve stavu deset perutí. Z výroby vyšlo 181 strojů této verze. Další verze Mk.IA (typ 408) již byla kromě ve Weybridge vyráběna také v Broughtonu u Chesteru v celkovém počtu 187 kusů.
Tato verze se stala jakýmsi předobrazem Wellingtonu Mk.II, připravovaného pro montáž řadových i hvězdicových motorů a byla vybavena třemi střeleckými věžemi Frazer-Nash s celkem šesti kulomety. Šestimístné Mk.IA byly v některých detailech dále upraveny (vzhledem ke hmotnosti okolo 12 700 kg byly například zesíleny a redislokovány podvozky), avšak létaly výhradně s motory Pegasus XVIII. Jistý počet těchto strojů byl v průběhu následujících let upraven na transportní verzi C Mk.IA (později Mk.XV). Označení Mk.IB nesl zřejmě jediný stroj, upravený z Mk.IA ke zkouškám s věžemi Frazer-Nash a se závěsy kulometů v bočních oknech, jejichž využití se stalo u mnohých dalších standardem.
V typové řadě Wellingtonů zaujala významné postavení verze Mk.IC (typ 415), u níž byly zúročeny všechny doposud získané poznatky - létala s upraveným hydraulickým systémem, s elektrickým rozvodem o napětí 24 V a u velké většiny z 2 685 strojů byla využívána též boční střeliště. Do výroby se posléze zapojila i další továrna v Blackpoolu a u operačních perutí přivítali první "céčka" těsně před vypuknutím války - v srpnu 1939. V tak rozsáhlé výrobní sérii pochopitelně existovaly mezi skupinami strojů odlišnosti, vyplývající jak z běžného vylepšování, prováděného v průběhu výroby, tak i z přizpůsobení typu k plnění zvláštních úkolů. Například některé letouny (typ 423) měly pumovnici upravenou pro zavěšení později velmi využívané trhavé pumy ráže 4 000 liber (1 814 kg), zvané "Cookie", pro potřeby Coastal Command bylo zase upraveno 138 Wellingtonů Mk.IC tak, že mohly nést pumy nebo torpéda apod.
Wellington Mk.II (typ 406) byl jakousi zálohou pro případ nedostatku motorů Pegasus - v upravených gondolách čtyřset vyrobených exemplářů pracovaly řadové, kapalinou chlazené pohonné jednotky Rolls-Royce Merlin X s výkonem 842 kW (1 145 k), které však výkony této verze nevylepšily - naopak, toto spojení nepřineslo očekávaný nárůst rychlosti, nosnosti a spíše komplikovalo výrobních proces.
"Dvojky" byly vyráběny od roku 1940 ve Weybridge, tvořily výzbroj čtyř perutí a u řady dalších "přisluhovaly" až do roku 1942, kdy byly vyřazeny z první linie. Několik strojů posloužilo ke zkouškám střeleckých věží a proudových motorů.
V letech 1941 až 1943 byla v závodech v Chesteru a v Blackpoolu vyráběna velká série Wellingtonů Mk.III (typ 417), čítající 1 517 exemplářů, vybavených hvězdicovými čtrnáctiválci Bristol Hercules III o výkonu 1 048 kW (1 425 k), většinou však motory Hercules XI s výkonem 1 103 kW (1 500 k). Také "trojky" přicházely s řadou dílčích vylepšení do služby v roce 1942 a staly se oporou činnosti Bomber Command v době, než mohly být perutě plně přezbrojeny na nové čtyřmotorové typy. Později byly "trojky" stále častěji už na výrobních linkách vybavovány zadní čtyřkulometnou střeleckou věží FN 20A. I z této série byly vybírány stroje ke zkouškám vrtulí, techniky výsadků, ke zkušebnímu svrhování rotujících pum, k vlekání cvičných kluzáků apod.
Wellington Mk.IV (typ 424) byl poháněn americkými dvouhvězdicovými motory Pratt & Whitney TwinWasp R-1830-S3C4-G o výkonu až 883 kW (1 200 k). Nejprve bylo těmito motory vybaveno 28 draků Wellingtonu Mk.IC, později v Chesteru vyrobili 195 nových letounů, které byly v průměru o 70 km/h rychlejší a dolétly dále než Mk.III, největším uživatelem Mk.IV se od poloviny roku 1941 staly tři polské perutě, působící v RAF.
Na základě propozic B.23/39 Vickers postavil dva prototypy a jeden sériový Mk.V - čtyřmístný výškový bombardér s přetlakovou kabinou, s dostupem přes 11 000 m, pro řadu problémů nepřijatý do sériové výroby. Lépe dopadla souběžně vyvíjená verze s výškovými motory Merlin 60, vyrobená v prototypu a ve čtyřiašedesátikusové sérii s označením Mk.VI.
Označení Mk.VIA neslo 27 letadel, upravených z Mk.V pro motory Merlin a 29 strojů Mk.VIG mělo na palubě radionavigační zařízení Oboe. Řada těchto letadel posloužila k různým zkouškám, některé však byly použity v bojových akcích bez valného úspěchu.
Wellington Mk.VII byl postaven v jediném exempláři - šlo o spojení draku Mk.II se silnějšími motory Merlin XX. Na základě požadavků velitelství pobřežního letectva byly z verze Mk.IC vyvinuty speciální průzkumné a hlídkové GR Mk.VIII (typ 429) s motory Pegasus XVIII, vyrobené v počtu 394 kusů, 58 z nich neslo ve vysunovací věži světlomet Leight k osvětlení napadeného plavidla, radiolokátor ASV Mk.II a různý počet hlubinných náloží nebo dvě letecká torpéda. 65 letadel bez světlometu mohlo nést jen pumy, zbytek vyrobených strojů, určených pro denní hlídkovou službu mohlo nést pumy, hlubinné nálože nebo torpéda.
Wellington verze Mk.IX vznikl v jediném exempláři a byl určen pro dopravu vojáků. Poslední bombardovací verzí Wellingtonu byl Mk.X (typ 440), dodaný v počtu 3 804 kusů s motory Hercules XVIII. Ve Velké Británii, na Blízkém i Dálném východě je využívalo na 20 perutí.
Vznikl vývojem z Mk.III zástavbou motorů Hercules VI, XVI či XVIII - v Británii dosloužil u bombardovacích perutí na začátku roku 1944, poté byl využíván k plnění řady dalších úkolů, k výcviku posádek i při zkouškách zařízení. Na jiných bojištích sloužil u bojových perutí až do konce války - výroba verze Mk.X a Wellingtonů vůbec byla ukončena až v říjnu 1945.
Velkou rodinu Wellingtonů doplňují varianty, určené k plnění speciálních, zejména průzkumných a hlídkových úkolů. Obvykle vznikaly úpravou právě vyráběných, či přestavbou dříve vyrobených letadel. Tak například z Mk.X vznikl námořní průzkumný GR Mk.XI (typ 418) s radiolokátorem ASV Mk.III v přídi bez věže, ale s "podbradkem" krytu antény pod přídí. Model s radiolokátorem ASV Mk.II nesl v přídi i v zádi věže nápadné antény typu Yagi na trupu, pod křídlem a na přídi. V počtu 58 kusů byl dodán noční protiponorkový GR Mk.XII se světlometem Leigh, 844 kusů čítala série GR Mk.XIII - šlo o letadla, určená pro denní průzkum nad mořem (ASV Mk.II, motory Hercules XVII), řadu námořních průzkumných letounů završil noční GR Mk.XIV z roku 1943 (v podstatě Mk.XI i s motory Hercules XVII, ASV Mk.III a světlometem Leigh), vyrobený v počtu 841 a k plnění náročných úkolů velmi dobře vybavený veškerou tehdy dostupnou avionikou. K transportu sloužily Wellingtony C Mk.XV a C Mk.XVI (upravené z Mk.IA a Mk.IC), k výcviku osádek nočních stíhacích letounů RAF využívala verzí T Mk.XVII (z GR Mk.XI) a T Mk.XVIII (z GR Mk.XIII) - celkem 80 strojů, a konečně, k výcviku posádek sloužily až do roku 1953 Wellingtony T Mk.XIX, upravené z Mk.X.
Firma Vickers-Armstrongs uplatnila v souvislosti s vývojem Wellingtonů více než 40 typových čísel, rovněž údaj o celkovém počtu vyrobených strojů je impozantní a hovoří nejčastěji o 11 461 dodaném exempláři.