Hawker Sea Hurricane (Hurricat)
Hawker Sea Hurricane Mk.IIC
| Motor | : | kapalinou chlazený řadový dvanáctiválec do V Rolls-Royce Merlin XX o výkonu 1 460 hp |
| Rozpětí | : | 12,19 m |
| Délka | : | 9,84 m |
| Výška | : | 4,05 m |
| Nosná plocha | : | 23,92 m² |
| Hmotnost | : | 2 631 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 311 kg |
| Max.rychlost | : | 550 km/h |
| Výzbroj | : | 4 kanóny Hispano, nebo Oerlikon ráže 20 mm |
| Dolet | : | 1 460 km |
| Dostup | : | 10 940 m |
| Posádka | : | 1 |
Celkem bylo postaveno okolo 650 letadel všech verzí.
Jméno slavného britského stíhacího letounu bývá převážně spojováno s nasazením první verze Mk.I v bitvě o Británii. Mnohem méně pozornosti se věnuje osudům strojů, které tuto bitvu přežily a byly ještě schopné dalšího bojového používání, byť i velmi nezvyklého a riskantního. Byly to stroje upravené na verzi Sea Hurricane, určenou pro službu na letadlových lodích a také na katapultech lodí obchodních.
Fleet Air Arm či spíše britská admiralita ve třicátých létech dosti zanedbaly vývoj výkonných palubních stíhacích letadel a vlastně spoléhaly na upravené typy původně vyvinuté pro RAF, dvouplošníky Hawker Fury a Gloster Gladiator byly vzory pro námořní typy Nimrod a Sea Gladiator, zatímco pro nové konstrukce admiralita nesmyslně požadovala dvoumístné provedení, kde na palubě měl být nejen pilot, ale i navigátor. Vznikl tak typ Fairey Fulmar, jehož nutně velké rozměry značně degradovaly možné výkony jednomotorového stroje s motorem Merlin.
Že je Hurricane vhodný pro palubní službu ukázal přesun 46.squadrony RAF do Norska na jaře 1940, kdy stroje musely vzlétat z paluby letadlové lodě Glorious zakotvené u pobřeží, kam je z Británie dopravila. Vzlétaly při protivětru okolo 70 km/h a operaci zvládly. Při evakuaci přistávaly opět na stojící loď proti větru o rychlosti 75 km/h. Byly však ztraceny, když byla Glorious napadena a potopena válečnými loďmi Scharnhorst a Gneisenau německé Kriegsmarine, ale jedině nemožnost vzletu za plavby je donutila zůstat na palubě a skončit s lodí.
Urychlená potřeba výkonnějších stíhacích strojů vedla v březnu 1941 k adaptaci jednoho Hurricanu na palubní verzi montáží kování pro závěsné body katapultu a přistávacího háku na vzpěře tvaru V. Zkoušky proběhly na letišti Royal Aircraft Establishment (RAE) ve Farnborough.
Protože účinky německých ponorek při útocích na britské lodní konvoje nabíraly na katastrofálních rozměrech především díky spolupráci německých letounů Focke-Wulf Fw 200 Condor při navádění do cílové oblasti, rozhodli se Britové k rázné akci. Na 50 opotřebených Hurricanu bylo urychlené upraveno na verzi Sea Hurricane Mk.IA, pouze s kováním pro katapultáž. Ve stejné době postavili 35 obchodním lodím nad příď katapult dlouhý 24 m, s využitelnou drahou 21,3 m. Saně katapultu poháněly svazky raket na tuhé palivo, které udělily letounu zrychlení z 0 na 120 km/h, takže pilot byl vystaven přetížení řádu 3,5g. Takto upraveným strojům se přezdívalo Hurricat, ale celá akce byla známa jako Catafighter. Upravené lodě se dostaly do nově zavedené třídy CAM (Catapult Armed Merchantman, ale vyskytuje se i vysvětlení Catapult Aircraft Merchantman).
Lodě CAM byly začleňovány do konvojů. Jakmile byl zjištěn ve vzduchu Fw 200, vystřelil se Hurricat a zasáhl proti nepříteli. Po akci měl pilot dvě možnosti, buď doletět nad pevninu a přistát, nebo sednout u lodí konvoje na hladinu a nechat se zachránit. Na CAM byl vždy jeden Hurricat na katapultu a druhý v záloze. Taková činnost byla přirozeně nesmírně riskantní a pro službu se přijímali jen dobrovolníci, a to jak z RAF, tak i od FAA. Piloti RAF byli začleněni do Merchant Ship Fighter Unit (MSFU) ve Speke, námořní letci u 804.squadrony. První bojový úspěch zaznamenal poručík R.W.H. „Bob“ Everett, katapultovaný z lodě HMS Maplin, sestřelil jeden Fw 200. Celková bilance lodí CAM je 175 plaveb během dvou let, přičemž 12 lodí bylo ztraceno. Piloti vzlétli osmkrát a sestřelili šest nepřátelských letounů. Překvapivě nízké jsou ztráty pilotů, jen jeden přišel o život.
Akce Hurricatů a lodí CAM lze považovat za přechodnou a pomocnou. Větší význam pro leteckou ochranu konvojů měly malé letadlové doprovodné lodě třídy MAC (Merchant Aircraft Carrier) neboli obchodní letadlové lodě. MAC neměly hangáry a letadla byla vystavena povětrnosti. Pro službu na MAC se Hurricany upravovaly na verzi Sea Hurricane Mk.IB s přistávacím hákem a později také na Mk.IC s kanónovou výzbrojí (čtyři Hispano ráže 20 mm místo osmi Browningů ráže 7,7 mm). Verze Mk.IB a IC se ovšem dodávaly i na paluby velkých letadlových lodí; jako první je dostala HMS Furious se squadronou FAA č. 880. Byly to v té době nejrychlejší palubní stíhací stroje FAA, americké Grummany Martlet byly sice výkonné, ale trochu pomalejší.
Lodě MAC se osvědčily při ochraně konvoje PQ-18 z Loch Ewe do Murmanska v září 1942, kdy poskytly významnou vzdušnou ochranu a odvrátily katastrofu, která stihla předcházející konvoj PQ-17. Užitečnost MAC se projevovala i nadále na všech lodních cestách a s tím i spolehlivost Sea Hurricanu. Přicházely i verze Sea Hurricane Mk.IIC bez katapultových závěsů a s motory Merlin XX o 1073 kW (1460 k) místo původních Merlinů III o 757 kW (1030 k). Z kanadské dodávky pocházely Sea Hurricany Mk.XIIA s motory Packard Merlin 24 a s kulometnou výzbrojí. Konverze pozemních strojů na námořní vykonávala převážně firma General Aircraft Ltd. a některé vyráběl i Austin.
Za největší bojový úspěch Sea Hurricanu se považuje ochrana konvoje u Malty v srpnu 1942. Byl napaden 500 německými a italskými letadly. 70 palubních Sea Hurricanu zabránilo těžkým ztrátám, sestřelilo 39 nepřátel při ztrátě osmi vlastních letounů.