De Havilland DH.98 Mosquito
De Havilland Mosquito NF Mk.II
| Motor | : | dva řadové kapalinou chlazená dvanáctiválce do V Rolls-Royce Merlin 21 o výkonu 1 480 hp |
| Rozpětí | : | 16,51 m |
| Délka | : | 12,44 m |
| Výška | : | 4,65 m |
| Nosná plocha | : | 42,18 m² |
| Hmotnost | : | 6 490 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 9 080 kg |
| Max.rychlost | : | 595 km/h |
| Výzbroj | : | čtyři kanóny Hispano Mk.I ráže 20 mm a čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm |
| Dolet | : | 1 430 km |
| Dostup | : | 10 516 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem bylo vyrobeno 7 757 letadel všech verzí.
V polovině třicátých let stálo britské bombardovací letectvo před podstatnými změnami, muselo být přezbrojeno, a to v době co nejkratší, na moderní letouny různých kategorií s výkony srovnatelnými s tím nejlepším, co vznikalo v ostatních technicky vyspělých zemích. Ministerstvo letectví vydávalo směrem k výrobcům letecké techniky jeden požadavek za druhým. Pro kategorii bombardovacích letadel měla svoji důležitost specifikace P.13/36 vydaná v srpnu 1936. Podle ní měly vznikat (a také vznikly) velké vícemotorové bombardovací letouny, takzvané Heavies s mohutnou defenzivní výzbrojí. Specifikace převzala i jedna z firem, která se doposud výrobou bombardovacích letadel nezabývala. Šlo o společnost De Havilland z Hatfieldu, dříve soustředěnou na vývoj a výrobu velmi elegantních civilních dopravních a závodních letadel s dřevěnou vnitřní konstrukcí i potahem. Společnost zahájila práce na studiích nového vojenského letounu, vycházejícího tvarově i technologicky z dřívějších typů De Havilland, a když koncem roku 1938 Ministerstvo letectví vydalo specifikace B.18/38 na vývoj rychlého středního bombardéru, měli už konstruktéři v Hatfieldu z čeho vycházet. Navrhovali poměrně malý, dvoumístný a dvoumotorový, rychlý a současně pro obranu nevyzbrojený letoun postavený ze dřeva, jenž později vstoupil do letecké historie pod metaforickou přezdívkou Wooden Wonder. Měl sloužit jako bombardovací, stíhací či fotoprůzkumný letoun a na konci roku 1939 bylo rozhodnuto o stavbě prototypu bombardovací verze, o něco později i o zahájení výroby první série 50 letounů a v červenci 1940 byla zadána stavba prototypu stíhací verze. Nový letoun dostal označení De Havilland DH. 98 Mosquito.
První prototyp vzlétl v Hatfieldu 25.listopadu 1940. První dojem z jeho chování ve vzduchu byl velmi dobrý, avšak co vzbuzovalo téměř nadšení byla dosahovaná rychlost 624 km/h ve výšce 6707 m při hmotnosti 7610 kg s motory Merlin RM35M a později až 703 km/h s motory Merlin 77. První zkoušky probíhaly úspěšně, ale brzy se ukázalo, jak je nutné při zvolené technologii dbát na preciznost výroby.
V září 1941 začaly z výrobní linky vycházet další exempláře DH.98, určené v některých případech ke zkouškám ve Výzkumném ústavu letadel a výzbroje v Boscombe Down, a to ve verzích PR Mk.I (fotoprůzkumná), dále bombardovací B Mk.IV Series 1 (38 kusů) s motorovými gondolami nepřesahujícími odtokovou hranu křídla a dále B Mk.IV Series 2 (300 kusů) s delšími motorovými gondolami, v nichž byly zabudovány spolehlivé dvanáctiválcové řadové motory Merlin 21 nebo 23 se vzletovým výkonem 942 kW (1 280 k), s možností nést přídavné nádrže uchycené těsně pod křídlem a 908 kg pum v pumovnici. První Mosquita Mk.IV byla zařazena k bojovému útvaru (105, peruť RAF) v polovině května 1942 a brzy se zúčastnila bojových operací, zpočátku bohužel doprovázených citelnými ztrátami.
S rozvojem sériové výroby letecký průmysl předával další varianty Mosquita, z nichž některé se základním označením od svých původních vzorů nelišily. Například varianta B Mk.IV Series 2 vyráběná v pozdějších výrobních blocích měla křídlo přizpůsobené nejen pro podvěšenou přídavnou nádrž, ale alternativně také pro dvě pumy po 227 kg, zavěšené po jedné pod každou polovinou křídla na závěsníku. Tímto tzv. univerzálním křídlem bylo vybaveno i Mosquito B Mk.IX (průzkumné verze PR Mk.IX), létající s motory Merlin 72/73, později 76/77 s výkonností 1257 kW (1710 k) ve výšce 7 010 m a vyrobené v počtu 54 kusů (PR Mk.IX 90 kusů). Rozeznat Mosquita vybavená těmito motory bylo možno podle vstupů vzduchu, umístěných těsně pod kryty vrtulových kuželů. Tato varianta byla dodávána k útvarům od dubna 1943, některé z letounů byly vybaveny radionavigačním zařízením Oboe a z výšky až devíti tisíc metrů vyhledávaly a označovaly cíle pro hlavní bombardovací svazy v rámci útvarů Pathfinder Force2.
Osmadvacet B Mk.IV bylo v roce 1943 upraveno pro shoz rotujících kulovitých pum Highball, skákajících po vodní hladině k námořnímu cíli. Každý letoun nesl dvě pumy v otevřené pumovnici, zbraň však v bojových podmínkách nebyla nikdy použita.
Na začátku roku 1944 byla asi u třiceti strojů B Mk.IV (Special) a B Mk.IX (Special) dodatečně instalována zvětšená pumovnice, zřetelně vystupující z obrysu trupu, schopná pojmout válcovitou trhavou pumu velké ráže (4000 lb - 1814 kg) zvanou Cookie. Mosquita tuto zbraň poprvé shodila v noci 23.února 1944 na Düsseldorf, v říjnu téhož roku se objevila první z Mosquit B Mk.XVI, podobných Mk.IX a vybavených částečně přetlakovou kabinou a zvětšenou pumovnicí. Tato letadla se stala pro zbytek války nejdůležitější a nejpočetnější (1200 vyrobených plus 432 kusů verze PR Mk.XVI) bombardovací verzí. Válečný vývoj bombardovacích Mosquit byl završen verzí B Mk.35 z března 1945, která již do bojů nezasáhla.
Prototyp stíhací verze tohoto letadla vzlétl poprvé 15.května 1941 a na pohled se od bombardovací verze lišil neprosklenou přídí s výzbrojí čtyř kulometů (čtyři 20 mm kanóny byly uloženy ve spodní přední části trupu), vstupními dvířky, situovanými na pravém boku přídě, dvoumístnou kabinou s plochým čelním prosklením a úpravami, které nebylo vidět, zásobou paliva, zvětšenou o 682 l v trupových nádržích, zesíleným nosníkem křídla a dalšími úpravami interiéru.
Výkony nové verze byly pro RAF zcela přijatelné a další vývoj Mosquita Mk.II, jak byl letoun označován, směřoval především k jeho přizpůsobení pro noční stíhání. Pomineme-li speciální černý nátěr a tlumiče plamenů na výfukách, stal se důležitou součástí jejich výstroje radiolokátor AI Mk.IV či Mk.V Noční stíhací NF Mk.II se zúčastnily prvních bojových letů v květnu 1942 a na konci ledna 1943 již bylo ve výzbroji RAF 159 Mosquit tohoto typu. Nové radiolokátory AI Mk.VII a Mk.VIII s parabolickou anténou daly vzniknout nové variantě, označované jako Mosquito NF Mk.XII. Sedmadevadesát těchto letounů přestavěných z NF Mk.II bylo postupně zaváděno do výzbroje od února 1943, následováno 99 letouny NF Mk.XVII, vzniklých z Mk.II instalací amerického radaru SCR 720 resp. 729 (AI Mk.IX resp. Mk.X) s odlišným dielektrickým krytem antény. Mosquita s parabolickou anténou byla vyzbrojena pouze čtyřmi 20 mm kanóny.
Do roku 1942 spadá vývoj speciální výškové verze NF Mk.XV s hrotitým zakončením křídla (rozpětí 18,03 m), s přetlakovou kabinou, výškovými motory a radarem Mk.VIII. Celkem bylo vyrobeno pět kusů, schopných se čtyřmi kulomety ve výstupku pod trupem létat ve výšce 12 800 m. Časem přicházely k bojovým jednotkám další noční varianty: 260 NF Mk.XIII s křídlem upraveným pro přisazené přídavné nádrže, s krytem radaru Mk.VIII a s motory Merlin 21 nebo 23, NF Mk.XIX (280 kusů), tytéž stroje, ale s motory Merlin 25 a s větším krytem antény radaru, NF Mk.30 z června 1944 s lapači vzduchu pod kryty nábojů vrtulí a s motory Merlin 76 či 113, NF Mk.36 z května 1945 s radarem Mk.IX a konečně i poválečný NF Mk.38.
Stíhací verze Mosquit byly často využívány i pro útoky proti pozemním či námořním cílům, a to ve dne i v noci, avšak nemohly nést pumy. K tomu účelu byl přizpůsoben až stíhací bombardovací FB Mk.VI, dodávaný k bojovým útvarům od února roku 1943 v řadě Series 1 (113 letounů s možností nést dvě pumy po 113 kg nebo dvě nádrže pro 227 l paliva pod křídlem a dvě pumy stejné ráže v pumovnici) a Series 2 (192 letouny mohly nést až čtyři 227 kg pumy, resp. dvě pumy a osm neřízených raket ráže 60 lb o 27,2 kg, či dvě nádrže), Z FB Mk.VI vzniklo v roce 1943 25 Mosquit FB Mk.XVIII s přezdívkou Tse-Tse, a to instalací pancéřování, další interní nádrže a 57 mm kanónu Molin na místě 20 mm kanónů. Tyto stroje sloužily zejména u Coastal Command, pod křídlem nesly rakety, pumy nebo přídavné nádrže a v přídi jen dva kulomety.
K válečné produkci Mosquit přispěla i výroba v Kanadě, kde od září 1942 vznikaly zejména bombardovací varianty, příbuzné s verzí FB Mk.VI a vybavené americkými motory Packard Merlin a výstrojí: B Mk.VII, B Mk.XX, B Mk.25, FB Mk.21, FB Mk.26 a cvičné T Mk.29. Australská vláda projevila zájem o stavbu Mosquit v březnu 1942 a tak na tomto kontinentě vzniklo celkem 212 letounů verze FB Mk.40 (odvozených z F Mk.II), vybavených motory Packard Merlin. Některé letouny byly upraveny na průzkumné PR Mk.40 či Mk.41 a cvičné Mk.43.
Po válce pokračovala výroba Mosquit, především stíhacích verzí, až do roku 1950. Celkem bylo vyrobeno 6 411 exemplářů ve Velké Británii, 1134 v Kanadě a 212 v Austrálii. Řada letectev považovala v té době za čest mít Mosquita ve své výzbroji.