Bristol 156 Beaufighter
Bristol Beaufighter Mk.IF
| Motor | : | dva dvouhvězdicové vzduchem chlazené čtrnáctiválce Bristol Hercules XI o výkonu 1 560 hp |
| Rozpětí | : | 17,63 m |
| Délka | : | 12,60 m |
| Výška | : | 4,83 m |
| Nosná plocha | : | 46,73 m² |
| Hmotnost | : | 6 381 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 9 435 kg |
| Max.rychlost | : | 520 km/h |
| Výzbroj | : | čtyři kanóny Hispano ráže 20 mm a šest kulometů Browning ráže 7,7 mm |
| Dolet | : | 1 880 km |
| Dostup | : | 8 100 m |
| Posádka | : | 2 |
Na snímku je Bristol Beaufighter Mk.IF používaný československou letkou 68.Squadrony.
Celkem bylo postaveno 5 934 letadel všech verzí.
Mezi přibližně stotřiceti specifikacemi, vydanými britským Ministerstvem letectví krátce před druhou světovou válkou a shrnujícími požadavky na vlastnosti nových letadel, bylo možno nalézt i takové, které preferovaly kanónovou výzbroj stíhacích jednoplošníků před tradiční kulometnou. Takové požadavky znamenaly jistý průlom do britského konzervativního přístupu, dávajícímu ve výzbroji letadel doposud přednost použití kulometů nedostatečné puškové ráže. Na jeden z takových požadavků s číslem F.37/35 reagovala i tradiční severoanglická letecká firma Bristol Aeroplane Company některými návrhy, ale žádné z nich se neujaly ačkoliv všechny řešily umístění kanónové výzbroje v křídle nebo ve střeleckých věžích. V sídle firmy ve Filtonu nedaleko Bristolu pracoval tým konstruktérů, vedený od srpna 1938 Leslie G. Frisem. Jemu i jeho spolupracovníkům bylo jasné, že britskému letectvu se nedostává moderních dálkových stíhacích letadel vhodných navíc i pro noční stíhání.
Ačkoliv firma Bristol neobdržela přímou objednávku na vývoj nového letadla, přijalo její vedení rozhodnutí přizpůsobit pro stíhací účely nový dvoumotorový torpédový bombardovací středoplošník Bristol 152 Beaufort. Takový postup mohl totiž poskytnout jistou časovou úsporu, z Beaufortu se dalo bez podstatných změn využít křídlo, ocasní plochy podvozek, částečně i trup, nyní upravený pro dvoučlennou posádku, pilota sedícího v krátké přídi, a navigátora/střelce s pracovištěm ve střední části trupu.
Nový letoun musel být vybaven silnějšími motory a Frise se rozhodl pro dvouhvězdicové Herculesy, uložené v přetvarovaných a předsazených gondolách, rovina otáčejících se vrtulí se tak dostala před příď trupu. Času bylo velmi málo a proto vznikal nový Bristol 156, později nazvaný Beaufighter, ve svižném tempu. Ministerstvo letectví připravilo pro nový typ specifikace s označením F.17/39 a 3.července 1939 převzali zástupci firmy Bristol první oficiální objednávku na výrobu čtyř prototypů a tří stovek sériových letounů. Čtrnáct dní nato, 17.července 1939, vzlétl ve Filtonu první prototyp, který se začal rodit na rýsovacích prknech teprve před šesti měsíci. Brzy vzlétl i druhý prototyp, třetí už létal s výbavou bojových strojů, ale zatím beze zbraní, se kterými vzlétl až čtvrtý prototyp. Počítalo se s výzbrojí čtyř 20 mm kanónů, uložených ve spodní části trupu a nabíjených navigátorem, pozorovatelem, radiotelegrafistou a vlastně i střelcem v jedné osobě.
Prototypy byly vybaveny různými verzemi motorů Hercules, ale výkony plně vybaveného letounu se při zkouškách ukázaly v dané kombinaci jako nedostatečné, rychlost 497 km/h s motorem Hercules III nebyla pro stíhací letoun v té době ničím převratným. Výkonnější verze Herculesů nebyly prozatím k dispozici pro sériovou výrobu, a proto bylo v polovině roku 1940 rozhodnuto vybavit část sériové produkce řadovými motory Merlin XX. Takto vybavené letouny byly označovány jako Beaufighter Mk.IIF, zatímco stroje s motory Hercules III nesly označení Beaufighter Mk.IF. Mk.II sice trpěly zhoršenou podélnou stabilitou, přesto bylo vyrobeno 450 kusů, dodávaných k bojovým útvarům od dubna 1941.
Sériová výroba Beaufighterů Mk.IF byla zahájena už v polovině roku 1940 v mateřské továrně ve Filtonu, v únoru 1941 se do výroby zapojil závod Bristol ve Weston-super-Mare a továrna společnosti Fairey Aviation ve Stockportu. V době zahájení sériové výroby byla bitva o Británii v plném proudu a nebyl čas na plané experimenty, opodstatněné úpravy Beaufighterů byly ihned realizovány na výrobních linkách, což umožňovalo pružně reagovat na čerstvé zkušenosti získané v bojové činnosti. První ze změn se dotkla skladby výzbroje. 0d 51. vyrobeného kusu bylo do křídla Beaufighteru instalováno 6 kulometů ráže 7,7 mm, čtyři do pravé a dva do levé poloviny, se zásobou 1 000 nábojů pro zbraň. Spolu s původními čtyřmi kanóny ráže 20 mm se zásobou 960 nábojů (16 x 60) představovaly pozoruhodnou palebnou sílu.
Beaufighter Mk.IF se poprvé objevil u bojových jednotek 2.září 1940, toho dne dostaly po jednom novém letounu čtyři stíhací perutě vybrané k přezbrojení ze stárnoucích Blenheimů Mk.IF. Piloti byli s Beaufightery vcelku spokojeni, oceňovali jejich dobré letové vlastnosti a výhled z kabiny. To vše Beaufighter předurčovalo mimo jiné i do role nočního stíhacího letounu a od září 1940 začali u No.32 Maintenance Unit 1 ve St. Athan montovat do Beaufighterů první spolehlivější verzi palubních radiolokátorů s dosahem asi 6,5 km, označovanou AI Mk.IV. 19.listopadu byl s pomocí tohoto zařízení na palubě Beaufighteru sestřelen první nepřátelský letoun a v lednu 1941 začala konečně také fungovat účinná pozemní naváděcí služba určená pro potřeby nočních stíhačů RAF.
Technický vývoj Beaufighteru pokračoval, pomocí kladného vzepětí vodorovných ocasních ploch v úhlu 12° se podařilo odstranit podélnou nestabilitu letounu, dva letouny bez kulometů a jen se dvěma kanóny v trupu dostaly pokusně čtyřkulometnou střeleckou věž za pilotní kabinu (Beaufighter Mk.V), několik letadel bylo zkoušeno s řadovými motory Merlin 61 a Griffon IIB a s hvězdicovými Herculesy XI a VI. Pro potřeby velitelství pobřežního letectva vznikla koncem roku 1940 modifikace Beaufighter Mk.IC (Coastal) bez kulometů v křídle, ale se zvětšenou zásobou paliva v křídelních nádržích.
V říjnu 1941 byla zahájena výroba nové, výkonnější verze Beaufighter Mk.VI (1830 strojů) s motory Hercules VI, dosahující rychlosti až 536 km/h, vyráběné též v noční stíhací verzi Mk.VIF s radarem AI Mk.IV a v dálkové "pobřežní" verzi Mk.VIC. Tvary přední části trupu pozměnilo na přelomu let 1942/43 u nočních stíhacích Beaufighterů Mk.VI F zavedení nových palubních radiolokátorů s parabolickou anténou, ukrytou pod dielektrickým krytem, použitým u některých Mk.IF už na jaře 1942. Instalací tohoto nového radiolokátoru Mk.VIII vývoj nočních stíhacích Beaufighterů vyvrcholil.
Nejrozsáhlejší skupinu z rodiny Beaufighterů tvořily torpédové a současně stíhací letouny verze TF Mk.X (Torpedo-Fighter), jejímiž předchůdci bylo 80 torpédových stíhacích Beaufighterů Mk.VI (ITF), zvaných Torbeau, jiné varianty měly jednodušší přezdívku Beau. TF Mk.X byly vyráběny od začátku roku 1943 se silnými motory Hercules XVII s výkonem 1 275 kW (1 733 k) ve výšce 152 m, mohly nést britské torpédo ráže 457 mm nebo americké ráže 570 mm či 113 kg nebo 227 kg pumy na dvou trupových a dvou křídelních závěsnících.
0d dubna 1943 byly pod křídlo Beaufighterů montovány závěsy pro osm neřízených třípalcových (76,2 mm) raket, navigátor/střelec mohl letoun bránit kulometem Vickers ráže 7,7 mm a byla zvětšena zásoba munice pro čtyři 20 mm kanóny, ale kulomety v křídle v tomto případě instalovány nebyly. Poslední série Beaufighterů TF Mk.X byly třímístné, jejich kýlovka přecházela do trupu táhlým hřebenem a příď zdobil kryt radaru AI Mk.VIII. 163 vyrobených Beaufighterů Mk.XIC nebylo vybaveno závěsem pro torpédo.
V roce 1943 byla připravena a začátkem roku 1944 zahájena licenční výroba Beaufighteru verze Mk.X v australské Victorii pod označením Mk.21. Tyto Beaus neměly závěsníky torpéda, v křídle byly uloženy americké kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm. V Austrálii vyrobily závody Fishermen's Bend 365 Beaufighterů, snadno rozlišitelných podle výstupku, umístěného před čelním štítkem kabiny kryjícím přístrojový blok automatického řízení firmy Sperry. Po válce byly perutě Beaufighterů rychle demobilizovány, 35 strojů bylo ještě upraveno na vlečnou verzi TT Mk.X.