Boulton Paul Defiant
Defiant II
| Motor | : | Rolls-Royce Merlin XX o výkonu 1 280 hp |
| Rozpětí | : | 11,99 m |
| Délka | : | 10,92 m |
| Výška | : | 4,39 m |
| Nosná plocha | : | 23,23 m² |
| Hmotnost | : | 2 852 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 820 kg |
| Max.rychlost | : | 507 km/h |
| Výzbroj | : | čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm ve střelecké věži |
| Dolet | : | 885 km |
| Dostup | : | 9 400 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem bylo postaveno 1060 letadel všech verzí (Defiantů verze I bylo postaveno 720 kusů, verze II 200 kusů a vlečných TT Mk.I 140 kusů).
Jednou ze zvláštností britského RAF při vstupu do války byly dvoumístné stíhací letouny Boulton Paul Defiant I, vyzbrojené pouze pohyblivými kulomety ve věži.
Vše začalo v roce 1932, kdy tehdejší firma Boulton and Paul v Norwichi začala z pověření ministerstva letectví pracovat na problému ochrany střelců vícemístných letadel proti povětrnosti. Výsledkem byla střelecká věž se smíšeným ručním a pneumatickým ovládáním odměru a náměru a hydraulickým vyvažováním polohy střelcova sedadla. Uplatnila se na dvoumotorových denních bombardérech Overstrand stejné firmy. Šéfkonstruktér John D. North sledoval i nadále tuto problematiku a objevil nové francouzské řešení konstruktéra J.B.A. de Boysonna, realizované firmou SAMM. Šlo o hydraulicky poháněnou zcela zakrytou věž se čtyřmi kulomety. V roce 1935 získala firma Boulton Paul dva exempláře věže, výrobní a prodejní práva pro Británii a zadala řešení na podobnou kanónovou věž. Oba typy se pak zkoušely v přídi bombardérů Overstrand se značným úspěchem.
Slibná konstrukce věže s mohutnou palebnou silou vedla k úvahám o optimálním využití. Výsledkem byl návrh na dvoumístný stíhací typ, vyzbrojený jen těmito kulomety. Měl spolupracovat s jednomístnými klasickými stroji a vykrývat jejich slepá místa. V boji s bombardéry by se pak měl postarat o rozbití formací a zejména o zničení vedoucích strojů. Debaty s představiteli ministerstva letectví vyústily v dubnu 1935 ve specifikace F.9/35, zadané k vyprojektování návrhů čtyřem firmám. Ministerstvo financí však zasáhlo, omezilo počet na dvě, tedy na Boulton Paul a Hawker; druhá z nich navrhla věžovou verzi svého jednomotorového bombardérů Henley jako typ Hotspur, ale v návalu práce nakonec úkolu vzdala, protože ji nový Hurricane plně vytěžoval. Zbyl jen projekt Boulton Paul P-82 s motorem RoiSs-Royce Merlin F.
RAF bylo myšlenkou na budoucí stíhací stroje nadšeno, takže již v březnu 1937 vznikla zakázka na 87 sériových strojů nazvaných Defiant. První prototyp K8310 však vzlétl se šéfpilotem Cecilem Featherem až 11.srpna 1937 jako jednomístný bez věže, jen se zátěží uvnitř trupu. Vypadal dobře a také dobře létal. Víceméně byrokratické zábrany vedly k tomu, že se zdrželo jeho ozbrojení a také zálet druhého prototypu K8620, k němuž došlo až 18.května 1938. Ten měl motor Merlin II a sériové stroje, z nichž první L6950 vzlétl 30.července 1938, dostaly Merlin III o výkonu 757 kW (1030 k).
Sériová verze Defiant I měla celokovovou konstrukci. Střelecká věž Boulton Paul A Mk.IID nesla čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm, každý se 600 náboji. Mezi pilotním prostorem a věží a mezi věží a hřbetem zádě trupu byly zatažitelné kryty, které se při střelbě zasunuly do trupu a uvolnily pohyb zbraní. Střelec vstupoval a opouštěl věž dvířky na spodku trupu, přičemž hlavně musely mířit kupředu; to vedlo později v bojových situacích k potížím i tragédiím.
Již přejímací a bojové zkoušky ukázaly, že Defiant I s hmotností 3774 kg místo předpokládaných 2620 kg bude mít problémy v boji, Přesto se zakázka postupně zvyšovala za předpokladu neustálých zdokonalení. První sériové letouny přišly ke 264.squadroně RAF v prosinci 1939. Dne 12.května 1940 jednotka sestřelila první Ju 88, ale již o den později ztratila při střetnutí s Bf 109E pět ze šesti Defiantů Flightu B, který předtím sestřelil čtyři Ju 87B nad Holandskem. Jediná akce, v níž Defianty působily společně s Hurricany, se udala nad Dunkerquem, kde podobnost s Hurricany umožnila sestřelit 37 německých strojů (Luftwaffe však má záznam jen o 14 ztrátách). Konec denních akcí přinesly závěrečné dny května 1940, když už piloti Bf 109E odhalili slepý úhel pod zádí Defiantů a zle je decimovali.
S větším úspěchem pak Defianty přešly na noční stíhací akce. Rozvinutá výroba umožnila vyzbrojit v roce 1940, 307. (polskou), 255. a 256. squadronu a v roce 1941 ještě 85., 96. a 151.squadronu. Stroje vybavené radarem AI Mk.IV se byly označeny Defiant IA - měly antény na bocích trupu a na náběžné hraně pravé poloviny křídla. Mezitím přicházely i Defianty II s motory Merlin XX o 940 kW (1280 k), jejichž prototyp N1550 byl zalétán 20.července 1940. Nesly lepší radar AI Mk.VI a měly vyšší zásobu paliva.
Koncem roku 1941 měly Defianty rozhodně nejvyšší skóre z tehdy nasazovaných nočních stíhacích strojů. Působily u 125., 141., 151., 153., 264., 409., 410. a 456.squadrony, a to ještě během roku 1942. Stroje 515.squadrony se používaly při radioelektronickém boji ve spolupráci s Bomber Command ještě v roce 1943.
Po vyřazení z bojových jednotek se Defianty používaly u námořní záchranné služby jako ASR Defiant Mk.I a II s nafukovacím záchranným člunem na pumovém závěsníku pod levou polovinou křídla. Největší využití však čekalo na Defianty při vlekání terčů nejrůznějších druhů. Neměly věž, jen kryt zadního sedadla a pod zádí trupu pouzdro na terče. Navijáky lana se poháněly vrtulkou na rameni na pravém boku trupu nebo elektromotorem. Na 150 kusů Defiantů TT Mk.III bylo upraveno ze starých stíhacích Mk.I, zatímco 140 TT Mk.I vzniklo konverzí z Mk.II, popřípadě dostavbou rozpracovaných strojů. Defianty posloužily i při četných zkouškách motorů, výstroje a výzbroje, včetně tří kusů kanónové věže. V době nedostatku stíhacích strojů nabídla firma i původní prototyp vybavený opět jako jednomístný.