Blackburn Botha
Blackburn Botha
| Motor | : | dva hvězdicové vzduchem chlazené devítiválce Bristol Perseus XA o výkonu 880 hp |
| Rozpětí | : | 18,00 m |
| Délka | : | 15,56 m |
| Výška | : | 4,46 m |
| Nosná plocha | : | 48,19 m² |
| Hmotnost | : | 5 465 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 8 376 kg |
| Max.rychlost | : | 354 km/h |
| Výzbroj | : | jeden pevný kulomet Vickers ráže 7,7 mm a jeden pohyblivý dvojkulomet Lewis ráže 7,7 mm |
| Nosnost | : | pumy nebo torpédo do váhy 908 kg |
| Dolet | : | 2 043 km |
| Dostup | : | 5 570 m |
| Posádka | : | 4 |
Celkem bylo postaveno 580 letadel.
Přechod výzbrojní politiky britského letectva RAF od předválečného myšlení k bojovému režimu neprobíhal ve všech případech hladce. Nebyla to ovšem výhradní specifika RAF, že ne všechny typy objednané před válkou mohly plnohodnotně přejít do bojového využití a plně se osvědčit. Ve všech letectvech bylo nutno korigovat původní pojetí, doplňovat výzbroj a vybavení letounů a v krajním případě i zrušit výrobu neefektivních typů.
Takový osud potkal i britský torpédový a námořní průzkumný letoun Blackburn Botha I, typ objednaný ve velké sérii a očekávaný s nadějemi. Jeho vývoj zadalo britské ministerstvo letectví již v roce 1935 pod specifikacemi M-15/35, přičemž požadovalo třímístný letoun určený k námořnímu průzkumu, bombardování zjištěných cílů či k napadení jedním torpédem, neseným v trupu. Souběžně s firmou Blackburn se tehdy úkolu ujala i firma Bristol a obě pracovaly s doporučenými hvězdicovými motory Bristol Perseus po 625 kW (850 k). Nedlouho po zahájení projekčních prací změnilo ministerstvo zadání na čtyřmístný stroj a vydalo modifikované specifikace G.10/36. Znamenalo to především rozšířit pracovní prostory v trupu, přičemž bylo zjevné, že doporučené motory nebudou svým výkonem stačit k dosažení předpokládaných výkonů. Během dalšího vývoje se firmě Bristol podařilo prosadit montáž výkonnějších motorů Bristol Taurus u letounů typu Beaufort, což byl výsledek její účasti na stejném zadání, ale v případě typu Blackburn s továrním označením B-26 zůstalo ministerstvo z nepochopitelných důvodů neoblomné. Typ Botha Mk.I se musel spokojit s motory Perseus X jen trochu vylepšenými na 647 kW (880 k). Firma Blackburn nabízela z vlastní iniciativy variantu B-27 Botha Mk.II s motory Bristol Hercules, zájem nebyl. A tak v prosinci 1936 přijala zakázku na 442 letouny Botha Mk.I. Spěchalo se tak, že první sériový stroj byl zároveň prvním prototypem vůbec.
Vzlétl v Broughu dne 28.prosince 1938 veden továrním zkušebním pilotem F/L H. Baileyem. Následující zkoušky na základně Martlesham Heath odhalily malou účinnost výškového kormidla. První kus měl sériové číslo L6104, druhý L6105 dostal už nová, větší kormidla s velkými rohovými odlehčeními. Třetí stroj L6106 šel pak k výcvikovému středisku v Upavonu, aby od září 1939 umožnil zahájení školení instruktorů pro výcvik budoucích osádek.
Botha Mk.I byl čtyřmístný celokovový hornoplošník s dobrým výhledem kupředu a dolů, zdokonaleným ještě montáží vypouklých oken na bocích trupu. Příď trupu byla nesymetricky prosklená. Hlavňovou výzbroj tvořil jeden pevný kulomet Vickers v trupu a pohyblivý dvojkulomet Lewis, oba ráže 7,7 mm. Lewisy se montovaly do vejčité, motoricky poháněné střelecké věže na hřbetě trupu. Pumovnice pojala jedno torpédo Mk.XII či Mk.XIV nebo jednu pumu o 908 kg. Alternativně dvě pumy po 227 kg nebo čtyři po 113,5 kg. Neslo-li se torpédo či jedna velká puma, létalo se bez pumovnicových dveří. Bothy však nikdy k torpédovému útoku nevzlétly.
Již jejich příchod na základnu Gosport, kde se nacvičovaly torpédové útoky ve druhé polovině roku 1939 se třemi stroji z prvních dodávek, přinesl zklamání nad schopnostmi Bothy Mk.I plnit v budoucnu závažné bojové úkoly. Zkoušky záhy přestaly, když se začala oživovat aktivita Luftwaffe v této oblasti. Bez ukončení zůstaly i pokusy se vzdušným kladením min. První skutečná dodávka sériových strojů pro RAF se uskutečnila 12.prosince 1939 k 5.Maintenance Unit v Abbotsinchi a do června 1940 továrna dodala celkem 58 kusů. RAF k nim ztrácelo důvěru, hlavně poté, co došlo k řadě havárií, jejichž příčinu se nikdy nepodařilo plně vysvětlit. Jeden stroj (L6143) měl jít k tropickým zkouškám do Adenu, ale posléze zůstal v Británii.
První tři Bothy Mk.I dostala 608. squadrona Coastal Command se základnou v Thornaby dne 28.června 1940 a zůstala jedinou bojovou jednotkou RAF vyzbrojenou tímto typem. Celkem jich jejím stavem prošlo třicet a jen jeden stroj se nevrátil z operačního letu. Služba Bothy Mk.I u této squadrony netrvala dlouho, poslední bojový let se uskutečnil 6.listopadu 1940 a ke squadroně se vrátily staré Avro Ansony, které měl původně typ Botha nahradit. Postupně se také produkce Both zastavila na obou velkoryse zavedených montážních linkách, takže z původní značné zakázky zůstala více než polovina nepostavena.
Bothy pak čekal osud jiných zastaralých typů, tedy služba při výcviku osádek všech kategorií a při vlekání vzdušných terčů, popřípadě při spojovacích letech u jednotlivých squadron. Jako vlečné se po úpravě v oblasti střelecké věže značily Botha TT Mk.I. Poslední Botha byla vyřazena ze služby v září 1944.