Vultee BT-13 Valiant
Vultee BT-13A Valiant
| Motor | : | hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Pratt&Whitney R-985-AN1 Wasp Junior o výkonu 450 hp |
| Rozpětí | : | 12,80 m |
| Délka | : | 8,79 m |
| Výška | : | 3,50 m |
| Nosná plocha | : | 22,20 m² |
| Hmotnost | : | 1 529 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 2 036 kg |
| Max.rychlost | : | 267 km/h |
| Dolet | : | 1 165 km |
| Dostup | : | 6 600 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem bylo postaveno 11 525 letadel všech verzí BT-13 a BT-15 pro armádu a námořnictvo.
Valiant patřil k nejrozšířenějším školním letounům obou složek leteckých sil USA za války. Jeho počátky sahají do roku 1939, kdy firma Vultee, aplikující zcela zásadně celokovovou konstrukci se samonosným křídlem, navrhla z vlastní iniciativy Model 51 jako dvoumístný letoun pro nově vzniklou kategorii Basic Combat. Znamená to základní bojový výcvik pro piloty a členy osádek US Army Air Corps. Model 51 se zatahovacím podvozkem a motorem Pratt&Whitney R-1340-45 o 441 kW (600 k) byl sice zkoušen jako XBC-3, ale přijat nebyl a tato kategorie byla ještě v roce 1940 zrušena ve prospěch AT (Advanced Trainer - pokračovací cvičný).
Továrna se nechtěla vzdát dosti zdařilé konstrukce a zamířila proto do kategorie Basic Trainer čili základní školní, u níž se dal předpokládat zvýšený zájem o větší množství strojů. Odlehčením draku, montáží pevného podvozku a instalací slabšího motoru R-985-25 Wasp Junior o 330 kW (450 k) vznikl z Modelu 51 nový č.54. Armádní letectvo jej skutečně přijalo do systému výcvikového programu jako typ BT-13. Stalo se tak v září 1939.
Pro rozpočtový rok 1940 armáda uplatnila zakázku na 300 kusů BT-13 Valiant a firma, nezatížená velkými dodávkami, pracovala velmi rychle. Během roku 1940 byla celá zakázka splněna. Valianty měly prostornou kabinu s dvojím řízením a s bohatě proskleným překrytém. Bohužel nebyly tak oblíbené jako jejich sesterské stroje North American BT-9, které ještě sloužily v menším počtu. Valianty byly pro školní účely příliš citlivé, havárie dosahovaly nebezpečného procenta. Navíc už sám motor Wasp Junior byl velice hlučný, což byl sice později u RAF a jeho Harvardů důvod k řadě posměšků, ale pro letce samotné to bylo velice nepříjemné. Co však vadilo nejvíce, byly vibrace trupu při nižších rychlostech, přenášené i do řídicí páky. Není divu, že ti, kdo přišli s Valiantem do styku, mu říkali Vibrátor.
Vzdor těmto nedostatkům si piloti po několika hodinách letové vlastnosti pochvalovali. V roce 1941 zakázky pokračovaly v souladu s rozvojem USAAC i námořního letectva. V roce 1941 přišly velké objednávky na BT-13A s motory R-985-AN-1 o stejném výkonu. Čítaly 4070 kusů a během roku 1942 se rozšířily na celkových 6607. Z prvního bloku 500 kusů šlo 200 k US Navy, kde se značily SNV-1 (Vultee Model 74). Námořnictvo pak objednalo dalších 1150 SNV-1 přímo.
V roce 1942 šly k armádnímu letectvu 1124 kusy BT-13B se změněným elektrickým systémem. Zakázka na 649 kusů z roku 1944 přešla celá na US Navy, kde byly známy jako SNV-2 (Vultee Model 79) a doplněny na celkový počet 650.
Výroba motorů Wasp Junior nestačila tak čilé produkci závodu Vultee. Další zakázky na Valianty proto přešly na stejně výkonné motory Wright R-975-11 Whirlwind. Objednávky byly vystaveny ještě v roce 1941 a daly celkem 1693 stroje BT-15 Valiant. USA musely začít šetřit hliníkem a proto byly některé části těchto strojů dřevěné. Ze stejného důvodu se v roce 1942 pokusila firma Vidal modifikovat jeden BT-13A na XBT-16 s celoplastovým skořepinovým trupem, ale neuspěla.
Po roce 1945 kategorie BT zanikla jako celek. Za války a po ní se BT-13/15 exportovaly do Argentiny, Bolívie, Brazílie, Číny, Francie, na Haiti, do Hondurasu, Chile, na San Salvador, do Venezuely a do Dominikánské republiky. Řada strojů se dostala do soukromých rukou.