Grumman TBF-1 Avenger
Grumman TBF-1 Avenger
| Motor | : | dvouhvězdicový motor Wright R-2600-8 o výkonu 1 723 HP s třílistou vrtulí |
| Rozpětí | : | 16,51 m |
| Délka | : | 12,19 m |
| Výška | : | 5,00 m |
| Nosná plocha | : | 45,52 m² |
| Hmotnost | : | 4 566 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 6 190 kg |
| Max.rychlost | : | 436 km/h |
| Výzbroj | : | kulometem Colt-Browning ráže 12,7 mm (400 nábojů) ve střelecké věži, jeden kulomet 7,62 mm střílející dolů (500 nábojů), jeden kulomet 7,62 mm kterým střílel pilot kupředu (500 nábojů) |
| Nosnost | : | krátké letecké torpédo ráže 559 mm nebo pumy do celkové hmotnosti 900 kg |
| Dolet | : | 2 335 km |
| Dostup | : | 6 830 m |
| Posádka | : | 1 |
Grumman TBF-1 Avenger byl typickým válečným letadlem. Nevynikal výkony, avšak byl spolehlivý, robustní, snesl značná poškození v boji, poměrně bez problému se ovládal a především - stavěl se v obrovských množstvích a v nich byl také cílevědomě a se zdrcující převahou nasazován.
Americké námořnictvo spoléhalo ve třicátých létech v boji proti lodním cílům hlavně na palubní střemhlavé letouny. Ve druhé polovině tohoto desetiletí mělo jen jediný torpédový a bombardovací jednoplošník Douglas TBD-1 Devastator. Až teprve na sklonku roku 1939 vypsalo soutěž projektů na nový účinější typ. Na jejím základě zadalo stavbu dvou prototypů u dvou firem - 8. dubna 1940 u Grummanu typ XTBF-1 a u Chance Voughtu XTBU-1 dne 23. dubna. Řekněme krátce, že vývoj XTBU-1 a zejména jeho zavádění do výroby se tak opozdilo, že se typ bojů nikdy neúčastnil.
Šéfkonstruktér Grummanu William T.Schwendler vyšel z osvědčené aerodynamické a technologické koncepce palubního stíhacího typu F4F Wildcat, který ovšem zvětšil, zesílil a přetvařoval. Zůstala středoplošná koncepce a celkově objemné tvary. V přídi byl dvouhvězdicový motor Wright R-2600-8 o 1266 kW (1723 k) s třílistou vrtulí. Za pilotním prostorem následovalo dlouhé prosklení, zakončené elektricky poháněnou střeleckou věží s kulometem Colt-Browning ráže 12,7 mm (400 nábojů). V trupu pod křídlem se objevila pumovnice tvarovaná pro krátké letecké torpédo ráže 559 mm nebo pumy do celkové hmotnosti 900 kg v různém výběru ráží. Torpédo se svrhovalo při rychlosti cca 230 km/h z výšky asi 40 m. Za pumovnicí měl trup prosazení, prosklené pro výhled bombometčíka, který odtud obsluhoval kulomet 7,62 mm střílející dolů (500 nábojů). Další zbraní stejné ráže uložené synchronizovaně v pravé části motorového krytu před kabinou střílel pilot kupředu (500 nábojů). Osádka byla tedy tříčlenná a její prostory byly pancéřované. Vnější části křídla se sklápěly dozadu naplocho směrem ke trupu.
První XTBF-1 byl zalétán 7. srpna 1941, zprvu bez problémů, při dvacátém letu se však ve vzduchu vznítil, ale osádka se zachránila. Druhý prototyp pak zkoušky dokončil. Jedinou větší úpravou bylo potom přidání kýlového přechodu do trupu, čímž se zlepšila stabilita. Už od 22. prosince 1940 měla továrna objednávku na 286 sériových kusů, zvýšenou po vstupu USA do války na další neohraničený počet. Grummanova továrna v Bethpage nebyla stavěna na tak obrovské zakázky. V lednu 1942 proto vláda rozhodla do produkce Grummanových typů zapojit síť automobilových závodů General Motors na východním pobřeží USA. Pět závodů se sdružilo do tzv. Eastern Aircraft Division a působilo až do konce války výhradně pro letecké zakázky. Její stroje se označovaly TBM-1 a měly drobné odchylky. Toto opatření bylo nezbytné i proto, že britská Fleet Air Arm nutně potřebovala zmodernizovat a posílit své torpédové palubní letectvo a USA byly jediným zdrojem spolehlivých dodávek.
První sériový kus Avengeru vyšel v lednu 1942. V červnu se dodalo již 60 kusů, v listopadu 100 a během roku 1943 150 letounů měsíčně. General Motors odevzdaly první TBM-1 v listopadu 1942 a rozběhly výrobu velice rychle. V roce 1944 dodávaly 10 kusů denně! Grumman uzavřel produkci v roce 1943, GMC až o dva roky později. Poprvé se TBM-1 setkaly s nepřítelem 1. června 1942 u Midwaye. Šest strojů vzlétlo z lodi USS Hornet, ale pět bylo sestřeleno a šestý se vrátil s mrtvým střelcem a raněným bombometčíkem. Bylo jasné, že Avengery nemohou zajistit vlastní ochranu. Urychlené dodávky pak umožnily mnohem masovější nasazení a zároveň i dostatečné krytí palubními stíhacími letouny - pak se teprve Avengery prosadily naplno. Bojovaly ovšem nejen v Pacifiku, ale i v Atlantiku, v Severním moři atd. Britské stroje nesly zprvu pojmenování Tarpon I a objevily se na počátku roku 1943. Pak se název sjednotil.
Produkce přešla záhy na verzi TBF-1C a TBM-1 C se dvěma kulomety 12,7 mm v křídle (po 600 nábojích), Britové ji nazývali Avenger II. TBF-1 CP i TBM-1 CP byly fotoprůzkumné verze, zatímco 1D byly vybaveny radarem, 1F působily při elektronickém boji, 1J byly vybaveny pro arktické oblasti a 1L nesly reflektor pro osvětlení cílů v noci. Vznikly prototypy s odlišnými motory, ale v sérii se stavěl jen TBM-3 (Avenger III) s R-2600-20 o 1410 kW (1926 k), opět s modifikacemi podle dodatečných písmen. Avengery používala všechna spojenecká námořní letectva. Celkem vydržely ve službě 15 let, dlouho po válce, v USA, Británii, Francii, Kanadě, Holandsku, ale i jihoamerických zemích a dokonce i v Japonsku.