Polikarpov Po 2
Polikarpov U-2
| Motor | : | Hvězdicový, vzduchem chlazený nekapotovaný pětiválec M-11 o výkonu 99 hp |
| Rozpětí | : | 11,40 m |
| Délka | : | 8,17 m |
| Výška | : | 3,50 m |
| Nosná plocha | : | 33,15 m² |
| Hmotnost | : | 700 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 1 400 kg |
| Max.rychlost | : | 155 km/h |
| Výzbroj | : | 1 ŠKAS ráže 7,62 mm |
| Nosnost | : | Pumy do váhy 250 kg nebo 6 raketových třel RS-82 nesených na závěsnících pod spodním křídlem |
| Dolet | : | 500 km |
| Dostup | : | 4 000 m |
| Posádka | : | 2 |
Když 7. ledna 1928 vzlétl zkušební pilot M. M. Gromov k prvému letu na novém dvouplošníku U-2 konstruktéra Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova, rozhodně nikdo na letišti netušil, jakou má tento letoun neočekávanou budoucnost. U-2 by! stavěn jako cvičný letoun, a tím také byl více než 20 let, jak ve své původní verzi s motorem konstruktérů A. D. Švecova a N. N. Okroměška M-11 o výkonu 74 kW (100 k), tak i ve verzi z roku 1939 U-2CT s motorem M-11D o výkonu 94 kW (125 k). Naučila se na něm létat předválečná i válečná generace sovětských letců, jen ve válečných létech to bylo více než 100 000 pilotů!
V roce 1931 vznikla zemědělská verze U-2AP, kterou následovala U-2AO, U-2AS a tato řada končí poválečnou Po-2 a motorem M-11K. Od roku 1932 létala sanitní třímístná verze U-2S-1, od roku 1939 další sanitní U-2S-2, v roce 1941 vznikla pětimístná verze s kazetami pro raněné na křídlech U-2S-3 (SKF) a po válce poslední třímístná sanitní verze Po-2S.
Před válkou vznikla třímístná vojenská spojovací verze U-2VSa její civilní verze U-2SP. Během války z nich vznikly čtyřmístné verze U-2ŠS a U-2L se zakrytými kabinami. S různými plovákovými systémy létaly námořní U-2M nebo MU-2.
V těžkých válečných létech létaly U-2 na frontě, k partyzánům, převážely raněné, školili se na nich tisíce pilotů. Z U-2VS vznikla lehká noční bombardovací verze LNB, nosící až 350 kg pum, U-2NAK pro noční řízení dělostřelecké palby a v roce 1941 i lehká bitevní verze U-2LŠ nebol i U-2VOM-1 s motorem M-11D, vyzbrojená kulometem a nosící čtyři raketové střely RS-82 a 120 kg pum. V roce 1943 vznikla verze U-2GN s mohutnými rozhlasovými reproduktory, která spolu se svými bojovými verzemi připravila fašistům mnoho bezesných nocí.
V roce 1944 po smrti N. N. Polikarpova se změnilo označení všech U-2 na Po-2 a jejich výroba v SSSR končí během padesátých let. Několik let se pod označením CSS-13 také licenčně vyráběly v Polsku. Některé speciální verze Po-2 byly použity ještě i v korejské válce. Celkem bylo vyrobeno více než 40 000 kusů těchto letounů.
Po-2 používal i československý armádní sbor během války i čs. letectvo v poválečném období pro spojovací úkoly, pod označením K-62. Několik strojů Po-2 létalo do konce padesátých let i v našich aeroklubech Svazarmu.
U-2/Po-2 byl několikamístný, víceúčelový, jednomotorový vzpěrový dvouplošník se stupněnými křídly, s jednoduchými ocasními plochami a pevným podvozkem záďového provedení. Měl celodřevěnou příhradovou konstrukci trupu, dvounosníková dřevěná křídla a dřevěné ocasní plochy. S výjimkou přední části trupu, potažené překližkou, byl celý potah letounu plátěný. Palivová nádrž byla u cvičných verzí v přídi trupu, u dalších verzí v baldachýnu horního křídla. Vrtule byla dvoulistá, dřevěná, nestavitelná. Výzbroj a vybavení se lišilo podle jednotlivých verzí.