Jakovlev Jak 7B
Jakovlev Jak 7B
| Motor | : | řadový kapalinou chlazený dvanáctiválec do V Klimov M-105P o výkonu 1 050 hp |
| Rozpětí | : | 10,00 m |
| Délka | : | 8,50 m |
| Výška | : | 2,75 m |
| Nosná plocha | : | 17,15 m² |
| Hmotnost | : | 2 477 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 2 960 kg |
| Max.rychlost | : | 591 km/h |
| Výzbroj | : | jeden kanón ráže 20 mm v hřídeli vrtule a dva kulomety UBS ráže 12,7 mm nad motorem |
| Nosnost | : | pod křídly bylo možné nést bomby do 50 kg a neřízené rakety RS-82 |
| Dolet | : | 810 km |
| Dostup | : | 10 000 m |
| Posádka | : | 1 |
Celkem bylo postaveno 6 399 letadel všech verzí.
Pod označením I-26 byl v roce 1940 zalétán prototyp prvního stíhacího letounu A.S. Jakovleva. S náběhem sériové výroby bylo označení změněno na Jak-1 a konstruktéři začali připravovat cvičnou verzi UTI-26. Dvoumístný prototyp nemel příliš dobré vlastnosti, proto prosel rozsáhlou rekonstrukci. Během ní byl vybaven novým křídlem a většími celokovovými ocasními plochami, což ovlivnilo instalaci podvozku. Vznikl tak nový letoun Jak-7, jenž byl od roku 1941 vyráběn v moskevském závodě č.166 souběžně s Jaky-1.
Sovětské stíhací letectvo na počátku války neoplývalo množstvím moderních stíhacích letounů, proto byl přivítán návrh Konstantina Šinělšikova na opětnou rekonstrukci dvoumístného letounu na jednomístný stíhací Jak-7A. Po odstraněni vybavení zadního pilotního prostoru a instalaci dvou kulometů ŠKAS ráže 7,62 mm a kanónu ŠVAK ráže 20 mm se původně cvičný letoun stal plnohodnotnou stíhačkou. Do konce roku 1941 bylo v Moskvě postaveno 166 letounů obou verzí.
Evakuace ohrožených závodů sice výrobu zpomalila, ale již počátkem příštího roku byly první frontové jednotky vyzbrojovány letouny Jak-7B s kulomety UBS ráže 12,7 mm, vyrobenými v nových závodech č.153 v Novosibirsku a č.286 v Kamensku Uralském.
V polovině roku 1942 měly nové Jaky-7D již duralové nosníky, což umožnilo zmenšit rozpětí křídla a zvětšit objem palivových nádrží. Snížením zadní části trupu vznikl Jak-7DI, jenž byl do výroby zaveden pod označením Jak-9.
Poslední stíhací Jaky 7 byly dokončeny v roce 1943, dvoumístné cvičné stroje byly dodávány ještě v roce 1944. Lehké a obratné Jaky byly mezí piloty oblíbeny. Na sedmičce létal i dvojnásobný hrdina SSSR Petr A. Pokryšev, jenž při 305 bojových letech sestřelil v 60 soubojích 22 nepřátelských letadel a podílel se na zničení dalších sedmi.
Jak-7B byl jednomotorový stíhací samonosný dolnoplošník smíšené konstrukce se zatahovacím podvozkem. Křídlo s profilem Clark VH bylo samonosné, dvounosníkové celodřevěné konstrukce. Krabicové nosníky byly ze sibiřské borovice, konstrukce byla polepená březovou překližkou a potažena plátnem. Povrch byl tmelen, lakován a v některých případech i leštěn. Křidélka s duralovou kostrou byla potažena plátnem, vztlakové klapky měly celokovovou konstrukci. Palivové nádrže, umístěné mezi nosníky střední části křídla, byly přístupné po sejmutí duralových krytů na spodní části křídla.
Trup příhradové konstrukce byl svařen z ocelových trubek. Jeho přední část byla kryta odnímatelnými duralovými panely, jež byly i na bocích pilotního prostoru. Hřbet trupu za pilotním prostorem byl potažen překližkou, zbytek lehké dřevěné karosérie plátnem. U verze Jak-7B byl kryt zadního prostoru z organického skla nahrazen překližkovým. Ocasní plochy byly samonosné celokovové konstrukce. Kýlová plocha a stabilizátor měly duralový potah, na konstrukci kormidel byl plátěný potah přišit a stehy byly přelepeny stuhou se zoubkovanými okraji.
Podvozek s olejopneumatickými tlumiči byl u Jaku-7B uchycen na předním nosníku, zatahoval se pneumaticky směrem k trupu. Hlavni kola o rozměrech 650x200 mm byla vybavena pneumatickými brzdami. Ostruhové kolo o rozměrech 300x125 mm bylo nezatažitelné. Některé cvičné Jaky-7V měly podvozek pevný, konstrukce byla stejná, chyběl pouze zatahovací mechanismus a šachty byly zakryté.
Motor byl kapalinou chlazený dvanáctiválcový řadový motor M-105 P o výkonu 809 kW byl u pozdějších sérií nahrazen motorem M-105 PF o výkonu 890 kW. Třílistá vrtule VlS-61 P byla stavitelná.
Výzbroj tvořil kanón ráže 20 mm ustavený v hřídeli vrtule a dva kulomety UBS ráže 12,7 mm nad motorem. Pod křídlo byly zavěšovány lehké bomby či neřízené rakety RS-82. Výzbroj cvičných Jaků-7V tvořil pouze jeden kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm, umístěný vlevo nad motorem.
Letouny byly nejčastěji natřeny na horních plochách černou a světle zelenou barvou, spodní blankytně modrou. Rudé hvězdy lemované černou linkou byly na obvyklých místech. V zimních měsících byly letouny přetírány bílou smytelnou barvou. Vnitřní prostory včetně podvozkových šachet byly šedé.