Jakovlev Jak 3
Jakovlev Jak 3
| Motor | : | Řadový dvanáctiválec VK-105 PF-2 o max. výkonu 1 260 hp |
| Rozpětí | : | 9,20 m |
| Délka | : | 8,49 m |
| Výška | : | 2,42 m |
| Nosná plocha | : | 14,90 m² |
| Hmotnost | : | 2 105 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 2 660 kg |
| Max.rychlost | : | 660 km/h |
| Výzbroj | : | 1 osový kanón ŠVAK ráže 20mm 2 synchronizované kulomety UBS ráže 12,7mm |
| Dolet | : | 670 - 900 km (s přídavnou nádrží) |
| Dostup | : | 10 700 m |
| Posádka | : | 1 |
K nejlepším a nejvýkonnějším stíhacím letounům 2. světové války patřil sovětský Jak 3. Vznikl v roce 1942 v konstrukční kanceláři Alexandra Sergejeviče Jakovleva dalším zdokonalením a rekonstrukcí stíhačky Jak 1M. Vedoucím konstruktérem přestavby, jejímž cílem se měl stát rychlý, vysoce obratný, silně vyzbrojený a dobře ovladatelný stroj byl K.V.Sinelščikov. Stíhací letoun Jak 1M nebyl za základ nového stroje vybrán náhodou. Šlo o radikálně upravený původní Jak 1 s křídlem o menším rozpětí a se zmenšenou nosnou plochou (z původních 17,2 m² na 14,9 m²!) a s kapkovitým krytem kabiny (místo původní trupové). Při použití stejného motoru Vk-105 PF-2 o maximálním výkonu 910 kW (1 240 HP) stoupla maximální rychlost o více než 10 km/h až na 610 km/h.
Stíhací letoun Jak 3 převzal od Jak 1U menší rozpětí křídel, motor i kapkovitou kabinu. Výraznými změnami však prošla aerodynamika celého stroje. Olejový chladič z přídě trupu pod motorem byl přemístěn do kořenů křídel. V náběžné hraně u trupu byly vstupní otvory pro vzduch, zatím co regulovatelné výstupní otvory (s aerodynamickými ploškami) byly pod křídly. Úpravou prošel i chladič kapaliny, který sice zůstal pod trupem u odtahové hrany křídel, ale byl více do trupu zapuštěn a lépe aerodynamicky vyřešen vstup vzduchu i jeho regulace při výstupu. Konstrukce draku odpovídala v podstatě předcházejícím Jakovlevovým stíhačkám, nosníky křídel však již byly duralové (nikoliv dřevěné). Potah přední části trupu včetně pilotního prostoru pozůstával z odnímatelných duralových panelů a příhradová kovová kostra trupu za kabinou byla potažena plátnem. Oproti původním Jak 1 byla podstatně silnější i výzbroj, tvořená jedním osovým kanónem ŠVAK ráže 20 mm a dvěma synchronizovanými kulomety UBS ráže 12,7 mm. Přes tuto výzbroj byl Jak 3 o více než 200 kg lehčí než Jak 1 (2 105 kg proti 2 330 kg) a jeho maximální rychlost dosahovala ve výši 500 m hodnoty 660 km/h. Vynikající byly i letové vlastnosti, manévrovatelnost a stoupavost.
První prototypy nového stíhacího letounu prošly úspěšnými státními zkouškami v dubnu 1943, záhy na to byla zahájena velkosériová výroba a stroje se dostaly na frontu již v červenci téhož roku, aby zasáhly s velkým úspěchem do bitvy v Kurském oblouku. Nové Jaky převyšovaly svými letovými vlastnostmi i výkony všechny v té době používané německé letouny a patřily k nejobávanějším a také k nejrozšířenějším sovětským strojům. Mimo jiné byly ve výzbroji i známé francouzské perutě Normandie-Němen jejíž piloti tvrdili, že Jak 3 je nejlepší stíhačkou, s jakou kdy létali. Bojové výsledky této perutě byly úctyhodné - 273 sestřelů (jen v říjnu 1944 sestřelili na těchto strojích 119 německých letadel). Také stíhací letoun Jak 3 byl dále vyvíjen. Montáží podstatně výkonnějšího motoru VK-107 A o výkonu až 1 250 kW (1 700 HP) a výrazně silnější výzbroje - osového kanónu N-37 ráže 37 mm (místo původního ŠVAKu) a dvou UB-20 ráže 20 mm (místo UBT-12,7 mm) vznikla jeho nejvýkonnější verze, označená Jak 3U a zavedená do výzbroje sovětského vojenského letectva po skončení 2. světové války. Tento stroj s maximální rychlostí přes 700 km/h, byl spolu se stíhačkami Jak 9U a La 11 standartním stíhacím letounem až do nástupu kvalitativně nové - reaktivní techniky. Tak se Jak 3U stal jedním z posledních stíhacích strojů s pístovým motorem, používaných vojenskými vzdušnými silami SSSR.
Jakovlev Jak 3 byl jednomístný jednomotorový samonosný dolnoplošník. Kovová a dřevěná kostra křídla byla potažena překližkou, stejně jako pevné ocasní plochy. Křidélka a pohyblivé ocasní plochy měly potah plátěný. Trup byl svařen z ocelových trubek, v přední části (až po pilotní prostor) byl potažen odnímatelnými duralovými plechy, zbytek pokrývalo plátno a překližka. Řadový motor poháněl třílistou stavitelnou vrtuli. Podvozek měl zatahovací. Hlavní nohy se zatahovaly do křídla směrem k centroplánu, ostruhové kolo se zasouvalo do trupu.