Iljušin Il-1
Iljušin Il-1
| Motor | : | řadový kapalinou chlazený dvanáctiválec Mikulin AM-42 o výkonu 2 000 hp |
| Rozpětí | : | 13,40 m |
| Délka | : | 11,12 m |
| Výška | : | 4,10 m |
| Nosná plocha | : | 30,00 m² |
| Hmotnost | : | 4 285 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 5 320 kg |
| Max.rychlost | : | 580 km/h |
| Výzbroj | : | dva kanóny ráže 23 mm |
| Nosnost | : | až 400 kg pum |
| Dolet | : | 1 000 km |
| Dostup | : | 8 600 m |
| Posádka | : | 1 |
Postaven jeden prototyp Il-1 a jeden Il-2I.
Cesta ke stíhacímu letounu Iljušin Il-1 vedla přes šturmoviky Il-2. V průběhu leteckých bojů a zejména v zimě 1942 se poměrně často stávalo, že šturmoviky se mohly iniciativně účastnit boje proti semknutým formacím německých střemhlavých bombardovacích letounů Junkers Ju-87, popřípadě dvoumotorových strojů Heinkel He 111. Pancéřování šturmoviků letce chránilo proti německým střelám ráže 7,92 mm, takže mohli proniknout do formace a uplatnit palebnou sílu svých kanónů. V zimě 1942 se šturmoviky 33.gardového bitevního pluku plánovitě a účinně účastnily ničeni německých dopravních letounů Ju 52/3m, pokoušejících se zásobovat obklíčené jednotky wehrmachtu u Děmjanska. Stejně účinné byly i útoky šturmoviků na Ju 52/3m u Stalingradu.
Z těchto zkušeností vznikla v květnu 1943 myšlenka vytvořit speciální stíhací verzi Il-2, určenou k boji s bombardovacími a dopravními stroji nepřítele. V červenci 1943 pak byl ke státním zkouškám předán prototyp Il-2I, upravený ze sériového Il-2. Byl jednomístný, s motorem Mikulin AM-38F o výkonu 1287 kW (1750 k), vyzbrojený jen dvěma pevnými kanóny VJa ráže 23 mm se 150 náboji na hlaveň. Křídlová pumovnice i vnější pumové závěsy a závěsníky raket zmizely a zůstaly jen dva pomocné závěsníky pro dvě pumy do hmotnosti po 250 kg. Potah křídla doznal zesílení tak, že se změnilo lepení vrstev překližky a ta byla ještě přinýtována k horním pásnicím nosníku. Celkově se podařilo letoun odlehčit o 760 kg, v podstatě to na výkonech nebylo patrné, jak dokazuje maximální rychlost 415 km/h ve výšce 1300 m. Jisté je, že se zlepšila obratnost.
Vývoj Il-2I dále nepokračoval a Státní výbor obrany pověřil Iljušina vývojem perspektivnějšího stroje, pro jehož pohon byl k dispozici nový dvanáctiválec A.A. Mikulina typ AM-42 s výkonem plných 1471 kW {2000 k). Hlušin začal řešit nový stíhací letoun Il-1 tak, aby byl využitelný i jako velmi pohyblivý a obratný Šturmovik. Proti starším Il-2 všech verzi byl menší, aerodynamicky vysoce vytříbený, s nově konstruovanou lehčí a účinnější pancéřovou skořepinou pro motor, pilota, palivové nádrže a chladiče. Ty se posunuly hlouběji do trupu a vstupní otvory vzduchu se přestěhovaly do náběžné hrany centroplánu těsně ke trupu. Pilotní kabina byla jednomístná, opatřená pancéřovaným polokapkovitým krytem. Dosud typické podvozkové nohy, ukrývané s koly do gondol zmizely a místo nich zůstaly jen nevelké výstupky ukrývající jednoduché nohy s letmo upevněným kolem a v zataženém stavu přitisknuté pod křídlo. Při pohybu dozadu nahoru se kola pootočila o 86°, takže zapadla naplocho do vybrání ve spodní části centroplánu. Ostruhové kolo se rovněž zatahovalo.
Výzbroj nového Il-1 se omezila rovněž na dva kanóny VJa 23 mm. Proti útokům stíhacích strojů zezadu se Il-1 měl bránit vypouštěním leteckých granátů AG-2 ze zadní části trupu. Nesl jich deset. Granáty se udržely na padáčku chvíli na výškové úrovni letounu a v příhodné vzdálenosti za ním vybuchovaly. Pumy Il-1 nenesl, avšak mohl mít dva pomocné závěsníky.
V.V. Kokkinaki zalétal Il-1 dne 19.května 1944. Oceňoval velmi snadnou pilotáž a schopnost letecké akrobacie i u tak těžkého stroje. Letoun mohl vést boj s Fw 190A a Bf 109G a při rychlosti 580 km/h v 3260 m se mohl uplatnit jako stíhací proti bombardérům. Státní výbor obrany však v létě 1944 rozhodl, že již nebude zahajovat výrobu tak specializovaného stroje. S.V. Iljušin využil draku Il-1 ke konstrukci moderního Šturmoviku Il-10, který přejímal téměř všechny stavební díly.