Polikarpov I-153 Čajka
Polikarpov I-153 Čajka
| Motor | : | Hvězdicový, vzduchem chlazený devítiválec M-62R o výkonu 800 až 850 hp |
| Rozpětí | : | horní 10,00 m , spodní 7,50 m |
| Délka | : | 6,17 m |
| Výška | : | 2,80 m |
| Nosná plocha | : | 22,14 m² |
| Hmotnost | : | 1 452 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 1 980 až 2 110 kg |
| Max.rychlost | : | 444 km/h |
| Výzbroj | : | 4 synchronizované kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm, 650 nábojů na každý |
| Výzbroj I-153BS | : | 2 synchronizované kulomety UBS ráže 12,7 mm od roku 1939 |
| Výzbroj I-153P | : | 2 letecké synchronizované kanóny ŠVAK ráže 20 mm |
| Nosnost | : | 4 pumy po 25kg nebo 2 pumy po 50kg popřípadě 6 raketových třel RS-82 (nebo RS-132) nesených na závěsnících pod spodním křídlem |
| Dolet | : | 470 - 880 km (s přídavnou nádrží po 100 litrech) |
| Dostup | : | 10 700 m |
| Posádka | : | 1 |
Stíhací letoun I-153 Čajka je vyvrcholením konstrukce stíhacích dvouplošníků N. N. Polikarpova. Navazoval na I-15 a I-152 (I-15bis). Při jeho konstrukci byly uplatněny poznatky z leteckých soubojů ve Španělské občanské válce. Byl zároveň posledním pokusem udržet sovětskou taktiku koordinované činnosti dvou kategorií stíhacích letadel. Rychlých dolnoplošníků (reprezentovaných v té době známými stíhacími dolnoplošníky I-16), které měly za úkol vyhledávat styk s nepřítelem, provést vstřícný boj a posléze nepřítele pronásledovat. U tohoto typu letounů se především předpokládaly bojové obraty ve vodorovné rovině. Druhou kategorií pak byly obratné dvouplošníky (letouny řady I-15), které byly pro vynikající stoupavost i obratnost určeny pro boj zblízka a pro vertikální manévry. Smíšená formace těchto stíhacích strojů měla zajistit komplexní převahu ve vzdušném boji. Tato bojová koncepce byla charakteristická pro sovětské stíhací letectvo třicátých let a bylo od ní upuštěno až po fašistickém přepadení Sovětského svazu.
Prototyp I-153 (původně označený jako I-15 ter) byl zalétán v první polovině roku 1938. Koncepčně vycházel z dvouplošníků I-152, avšak měl horní křídlo zalomeno do trupu (obdoba I-15) a zatahovací podvozek. Hlavní podvozkové nohy se pomocí mechanického náhonu zatahovaly do trupu, ostruha byla pevná. Sériové I-153 byly vybaveny motorem M-62R o výkonu 600630 kW (800-850 HP), který poháněl dvoulistou kovovou stavitelnou vrtuli AV-1.
Na podzim roku 1938 byly ukončeny státní zkoušky a bezprostředně na to se rozběhla sériová výroba. Sovětské letecké útvary dostaly první Čajky již na začátku roku 1939. I-153 byly poprvé bojově nasazeny na Dálném východě proti Japoncům, kteří v červenci 1939 vyprovokovali řadu incidentů na hranicích Mongolská a Mandžuska. Sovětské letectvo, které zpočátku použilo starší typy I-15 a I-152, bylo proti japonským dolnoplošníkům Ki-72 v nevýhodě. Situace se však rázem změnila nasazením I-153. Nové Čajky získaly značnou převahu, což dokumentuje mimo jiné i první střetnutí s japonskými piloty. Sovětští piloti sestřelili čtyři Ki-72, aniž by byla jediná Čajka poškozena. Zejména při počátečních střetnutích bylo použito zajímavého klamného manévru ze strany sovětských pilotů. Ti využívali podobnosti svých strojů se staršími I-152, přiblížili se k nepříteli s vysunutým podvozkem, který zasunuli až bezprostředně před soubojem. Nežli Japonci zpozorovali svůj omyl bylo zpravidla pozdě.
Značná část I-153 sloužila v sovětském vojenském letectvu ještě v době přepadeni Sovětského svazu. Ovšem to již nemohly úspěšně čelit náporu moderních nepřátelských strojů. Nicméně nebylo vzácností, kdy I-153 vymanévroval německý Bf 109E a dosáhl vítězství. Naposled zasáhly Čajky do bojů při obraně Moskvy v zimě 1941 - 1942.
Letoun I-153 byl bezesporu nejmodernější a nejvýkonnější dvouplošníkovou stíhačkou vůbec. Počtem 3 437 vyrobených kusů byl současně nejpočetnějším stíhacím dvouplošníkem v historii sovětského letectví.
Polikarpov I-153 „Čajka“ byl jednomístný, jednomotorový vyztužený dvojplošník s horní plochou vetknutou do trupu. Letoun smíšené konstrukce měl dvoukolý zatahovací podvozek klasického typu s pevným ostruhovým kolečkem.