PZL PZL-38 Wilk
PZL PZL-38/II
| Motor | : | dva osmiválcové vzduchem chlazené PZL Foka II o výkonu dvakrát 420 hp |
| Rozpětí | : | 11,05 m |
| Délka | : | 8,35 m |
| Výška | : | 2,50 m |
| Nosná plocha | : | 20,40 m² |
| Hmotnost | : | 1 715 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 2 770 kg |
| Maximální rychlost | : | 465 km/h |
| Cestovní rychlost | : | 404 km/h |
| Maximální rychlost stoupání | : | 500 m/min |
| Výzbroj | : | dva kanóny FK wz.38 D ráže 20 mm a čtyři kulomety PWU wz.37 ráže 7,9 mm |
| Nosnost | : | letecké pumy o maximální váze 300 kg |
| Dolet | : | 850 km |
| Dostup | : | 9 000 m |
| Posádka | : | 2 |
Na podzim roku 1934 letecký odbor polského ministerstva obrany zformuloval technické zadání na dvoumotorový víceúčelový letoun, který mohl působit jako stíhač a bombardovací letadlo. Zakázka na projekt byla zadána firmě PZL (Panstwowe Zaklady Lotnicze) a na motory byla dána zakázka polské filiálce československého koncernu Škoda. V PZL bylo rozpracováno několik projektů, jako nejlepší byl vyhodnocen projekt PZL 38 E.Dobrowodskeho a F.Mistala. Typ konstrukce letadla byl shodný s bombardovacím letadlem PZL PZL-37 Loš z něhož konstruktéři použili řadu již vyvinutých řešení. Ve firmě Škoda pod vedením C. Novkunského začali projektovat motor, který byl pojmenován Foka.
Detailní zpracování konstrukce P-38 nazvaného Wilk (vlk) bylo uskutečněné v letech 1935-36. Vedoucím konstruktérem byl F. Mistal a jeho zástupcem inženýr T. Tarčinskij. Wilk byl samonosný celokovový jednoplošník. Trup letadla byl poloskořepinový a měl oválný průřez. V nosní části byla umístěna výzbroj skládající se z kanónu FK wz.38D a dva kulomety PWU wz.36 ráže 7,9 mm. Nad přední hranou křídla se nacházela kabina. Zajímavé bylo to že kabina neměla oddělený překryt a celá se odklápěla na bok. Za pilotem byl střelec, který měl za úkol také funkci bombometčíka a radiotelegrafisty. Pro ochranu dozadu byl instalovaný zdvojený kulomet PWU wz.37 ráže 7,9 mm. Při přeletovém letu byly kulomety uloženy v trupu letadla a při bojovém letu byly zvednuté, kryt kabiny byl posunutý zpět a otočený tak aby činil štít. Ocasní plochy Wilku byly dvoukýlové. Kormidla pro výšku byla vybavena vyvažovacími trimery. Letadlo mělo lichoběžníkové křídlo s oblými konci. Křídlo mělo také dobrou mechanickou část složenou z eleronů, klapek a slotů. V centrální části křídla byly umístěny dvě benzínové nádrže s kapacitou po 500 litrech. Hlavní podvozkové nohy byly u Wilku zatahovány za pomoci elektromotorů dozadu do motorové gondoly. V zataženém stavu kola nepatrně vyčnívala skrz výřez v motorové gondole, toto snižovalo poškození letadla při nouzovém přistání na břicho. Ostruhové kolečko bylo projektováno po starém způsobu jako pevné nezatahovatelné. Letadlo bylo vybavené olejo-pneumatickými tlumiči podvozku. Motory Foka museli mít standartní výkon 420 koní (s forsáží 600 koní), což bylo mnohem méně než měli zahraniční těžké stíhačky. Toto bylo patrné při porovnání se zahraničními stroji, výkon byl jeden a půl krát menší než měl německý Bf 110 a francouzský Potez 630, ale váha se dala srovnat s jednomotorovými stíhačkami té doby. Pravda byla, že se později prázdná váha citelně snížila. Motory byly pečlivě zakapotovány a roztáčely třílisté kovové vrtule s měnitelným nastavením, které bylo řízeno elektrickým pohonem. Vybavení stroje zahrnovalo kompletní přístroje pro let bez vidu, fotografické vybavení, přistávací světlomet a signalizační světlomet. Pro bombardování ve střemhlavém letu byl pod trupem letadla umístěn rám, který vyhazoval pumu mimo okruh vrtulových listů. Na něj bylo možné zavěsit jednu pumu do váhy 300 kg. Pancíř a ochrana benzínových nádrží se nepředpokládala. Zpočátku bylo počítáno s rychlostí 520 km/h. Bylo plánováno stavět Wilk ve dvou variantách: PZL-38 - stíhačka pro doprovod, optimalizovaný pro větší výšky a PZL-39 - stíhací bitevník a střemhlavý bombardér určený pro malé výšky. Předpokládalo se vyrobit 180 kusů PZL-38 jako náhrada ta staré P-11 a 320 PZL-39, které měli nahradit PZL-23 Karas.
Ale v roce 1936 bylo přijato řešení začít práce na novém jednomístném stíhacím PZL-50 a také na průzkumném a bombardovacím letadle PZL-46. Nicméně v květnu roku 1936 letecký odbor naplánoval na rok 1937 výstavbu 90 kusů letadel PZL-38A Wilk. V říjnu roku 1937 byl přijat plán na modernizaci polského vojenského letectva, předpokládal výrobu Wilků pro vyzbrojení 10.stíhací letky.
V roce 1936 začala stavba zkušebních PZL-38/I a za rok na to byly dva zkušební stroje připravené. Práce na motoru Foka zbrzdila smrt Novkunského v létě roku 1936. Motor měl malou váhu a v jeho konstrukci bylo nemálo novátorských řešení. Proto s ním bylo hodně starostí. Třebaže první uvedení do chodu ve zkušební stanici proběhlo na podzim roku 1936, dokončovací práce na motoru zabraly ještě dva další roky. V roce 1937 pro nepřipravenost Foky, provedli odhad možností využití francouzských motorů Hispano-Suiza HS12L o výkonu 600 koní, ale přišlo se na to, že jsou příliš těžké. Tehdy byly v USA objednané motory Ranger SVG-770B, které byly schodné s motorem Foka v oblasti výkonů a tvaru, byly to nevelké dvanáctiválcové řadové motory chlazené vzduchem. Do Polska se dostaly na konci podzimu roku 1937.
V dubnu až květnu roku 1938 s nimi byl zalétán druhý zkušební letoun PZL-38/II. První let se uskutečnil na Varšavském letišti Okece. Letadlo pilotoval E. Widawskij. Na stroji byly dvoulisté dřevěné vrtule bez možnosti nastavení úhlů běhu. Letové údaje se ukázaly podstatně nižší, díky tomu se čekalo na motory Foka.
Na konci roku 1938 na XVI. mezinárodním aerosalonu v Paříži byl vystaven první prototyp Wilku (PZL-38/I) s již zastavěnými motory Foka (ale zatím ještě nebyl vhodný pro běžné lety). V únoru až březnu následujícího roku byl tento letoun poslán na zkoušky. Létal na něm V. Orlinskij. Při zkouškách letoun jen o málo překročil rychlost 400 km/h. V tom samém čase byla od letadla potřeba rychlost 465 km/h ve výšce 5 000 m, praktický dostup 10 000 m a dolet do vzdálenosti 1 250 km.
Když se na jaře roku 1939 ukázala očividná nemožnost dosáhnout potřebných výsledků, byly zkoušky a dokončovací práce na motorech zastaveny.
Prakticky váha prázdného Wilku narostla na 2 155 kg při počítané váze 1 715 kg (tj. přetížení představující 440 kg), díky tomu se snížilo užitečné zatížení z 1 055 kg na 645 kg. Bylo nutné odpočítat váhu posádky (175 kilogramů), benzín a olej (400 kilogramů) a na pumy a jejich úchyty zbylo jen 65 kilogramů.
Když v září roku 1939 napadlo Německo Polsko, nacházely se zkušební kusy PZL-38 ve výrobním závodu. Nikdo je neevakuoval, protože vykazovaly závady. Poškozené stroje ukořistili němci. Jeden z letounů odvezli do leteckého muzea v Berlíně, ale díky záměně typů se tam nedostal Wilk, ale jemu navenek podobný cvičný PWS-33 Wyzel.
Koncepce Wilku byla celkem zajímavá c polovině 30.let, ale velkou chybou se jevilo souběžné projektování letadla a motorů, vynucující si zkoušení doladění motorů již na hotovém draku letadla.
Když byly práce na PZL-38 přerušeny, tak už v podstatě existoval nový projekt polského těžkého stíhače. V roce 1937 F.Misztal zpracoval variantu Wilku s dvěmi hvězdicovými motory z nichž měl mít každý výkon 700 koní.