DWL RWD-13
DWL RWD-13
| Motor | : | řadový vzduchem chlazený PZInž. Major 4 o výkonu 130 hp |
| Rozpětí | : | 11,50 m |
| Délka | : | 7,85 m |
| Výška | : | 2,05 m |
| Nosná plocha | : | 16,00 m² |
| Hmotnost | : | 530 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 890 kg |
| Max.rychlost | : | 210 km/h |
| Nosnost | : | dva pasažéři |
| Dolet | : | 900 km |
| Dostup | : | 4 200 m |
| Posádka | : | 1 |
Celkem postaveno 116 letadel.
V předválečné historii polského letectví hrály významnou roli letouny značky RWD. Tato značka představuje iniciály jejich tří konstruktérů, kteří pracovali ve vzácné shodě, inženýrů Stanislawa Rogalskiho, Stanislawa Wigury a Jerzyho Drzewieckiho. Začali pracovat společně již jako studenti varšavské polytechniky, podíleli se zprvu na vývoji lehkých letounů, ale v létech 1927 až 28 zkonstruovali a postavili první letoun se značkou RWD, typ RWD-1. Letecká sekce studentů polytechniky jím umožnila stavět stroj v podzemí pod kreslírnou školy a tam vznikaly i další stroje, jejichž stavbu financovala Liga Oborony Powietrznej i Przeciwgazovej (LOPP), tehdejší branně sportovní organizace v Polsku. Ta jim také na základě dosavadních úspěchů v práci postavila na letišti Okecie halu s dílnou a správní budovu, takže se firma RWD mohla změnit na profesionální podnik DWL. Záhy dostávala zakázky od civilního i vojenského letectví.
Mezinárodní slávu si letouny RWD vydobyly vítězstvími v soutěži Challenge Internationale des Avions de Tourisme v létech 1932 typem RWD-6 a v roce 1934 strojem RWD-9. Využití vztlakových klapek a slotů na křídle se pak stalo pro další vývoj letadel RWD charakteristickým. Od roku 1932 však továrna DWL pracovala bez ing. Wigury, který společně s F. Žwirkou zahynul v troskách RWD-6 u Těšína v listopadu toho roku. Jeho práci pak převzal ing. Leszek Dulseba a později i ing. Bronislaw Žurakowski Značka RWD však zůstala.
V roce 1934 v DWL zkonstruovali sportovní a turistickou třísedadlovku RWD-13, do značné míry inspirovanou britským typem de Havilland DH-80 Puss Moth. Pilot Kazimierz Chorzewski ji zalétal 15.ledna 1934 s poznávací značkou SP-AOA.
V létech 1935 až 1939 vzniklo okolo 90 sportovních letounů RWD-13, velmi oblíbených mezi polskými letci. Účastnili se s nimi četných mezinárodních soutěží a letů, takže popularita RWD-13 narůstala. Výsledkem byl pozoruhodný export. Šest se prodalo do Brazílie, jeden letoun do Íránu, tři do Jemenu, jeden do Rakouska, čtyři do Španělska, kde se jim říkalo Polaco. Dva stroje šly do USA a dva do Venezuely. V Jugoslávii se údajně stavěly v licenci.
Konstrukce RWD-13 byla smíšená, křídlo mělo dřevěnou kostru a částečně překližkový, částečně plátěný potah. Palivové nádrže byly v obou polovinách křídla u trupu. Trup měl základní kostru svařenou z ocelových trubek a plátěný potah. Motor byl invertní řadový vzduchem chlazený čtyřválec PZInž. Major 4 o 96 kW (130 k).
Polská dopravní společnost PLL Lot používala dva stroje pro taxislužbu, dva letouny koupily soukromé firmy (čokoládovna Wedel a Polskie Zaklady Phillips), jeden měla k dispozici kancelář prezidenta republiky a jeden vlastnil pilot kpt.Jerzy Bajan.
V roce 1937 vznikla sanitní verze RWD-13S. Lišila se tím, že na pravém boku trupu měla velkou klapku, jíž se po otevření mohla pohodlně zasunovat nosítka s jedním nemocným. Lékař nebo ošetřovatelka jej mohli během letu doprovázet. Prototyp SP-BFN vznikl na objednávku polského červeného kříže a v dalších dvou létech vzniklo 13 sériových strojů. Obměna RWD-13S/T z roku 1937 měla sice také klapku, ale interiér bylo možno rychle upravit ze sanitního na turistický. Sanitní třináctka získala první cenu v soutěži letadel své kategorie v roce 1938 v Lucembursku.
Po přepadení Polska Německem v září 1939 nasadilo vojenské letectvo několik svých spojovacích a kurýrních RWD-13 i sanitních RWD-13S, nouzově i pro pozorování. Mobilizací přešly do vojenské služby i civilní třináctky, ale při rychlém spádu událostí už nebyla možnost jich výrazně využít. Celkem 28 kusů RWD-13 a tři RWD-13S se podařilo evakuovat do Rumunska, kde jich 12 potom sloužilo ve vojenském a civilním letectví. Rumunské údaje zahrnují pod pojmem RWD i školní typ RWD-8 s nekrytou kabinou, takže tyto prameny jsou nespolehlivé. Jeden RWD-13 ulétl do Švédska, kde sloužil jako vojenský Tp-11, později jako civilní SE-AOF.
Po osvobození Polska se podařilo z Rumunska vrátit čtyři stroje, z nichž SP-ARL je nyní v leteckém muzeu v Krakově.