Junkers Ju 88G
Junkers Ju 88G-7B
| Motor | : | dva dvanáctiválcové řadové, kapalinou chlazené Junkers Jumo 213E-1 o výkonu 1 776 hp |
| Rozpětí | : | 20,08 m |
| Délka | : | 15,50 m |
| Výška | : | 4,85 m |
| Nosná plocha | : | 54,50 m² |
| Hmotnost | : | 9 300 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 13 120 kg |
| Max.rychlost | : | 643 km/h |
| Výzbroj | : | v gondole pod nosem letadla čtyři kanóny MG-151/20 ráže 20 mm , jeden zadní pohyblivý kulomet MG 131 ráže 13 mm, dva kanóny MG-151/20 Schräge Musik ráže 20 mm |
| Dolet | : | 2 250 km |
| Dostup | : | 9 100 m |
| Posádka | : | 4 |
Nedostatky stíhačky Junkers Ju 88C, který byl následkem potřeby rozšířit jeho vybavení přetížen a jeho váha narostla na neúnosnou mez a letadlo zpomalila. Na jaře roku 1943 experimentální Ju 88-V58, sloužil jako vzor pro sériový Ju 88G. Základní konstrukce draku zůstala beze změn, ale aby se zlepšila stabilita v malých rychlostech, byla zvětšena plocha křídel po vzoru Ju 188. V58 byl přestavěn z Ju 88R-2 zachovány zůstaly motory BMW-801D, ale útočná výzbroj byla změněná. Vertikálně jeden nad druhým byly na pravém boku trupu letadla instalovány dva kanóny MG-151/20 skloněné o úhel 3° směrem dolů. Další čtyři kanóny MG-151 byly uloženy ve zbraňovém bloku na levé polovině trupu letadla. Kanóny byly uloženy tandemově ve dvojicích a skloněny dolů o 5°. Celkový počet nábojů pro tyto zbraně se skládal z 1250 nábojů. Obranu dozadu zajišťoval kulomet MG-131 se zásobou 750 nábojů, uložený v zadní části kabiny.
První série verze Ju 88G-1 se objevila na jaře roku 1944, odlišovala se od V58 jen sestavou výzbroje a vybavením. Dva MG-151 umístěné pod trupem nalevo byly odstraněny, protože střelba oslňovala pilota, ale současná palba čtyř kanónů MG-151 byla zcela dostatečná pro sestřelení bombardovacího letadla. Radiolokátor „Lichtenstein“ C-1 z experimentálního letadla byl zaměněn za „Lichtenstein“ SN-2, který byl vyroben v začátku roku 1944. Ju 88G-1 byl též vybaven FuG-227 „Flenzburg“ s křídlovými anténami, který detekoval lokátor výstrahy proti zaměření „Monika“ umístěný na svislo v ocasem bombardovacích letadel.
13.července 1944 dva měsíce po bojové premiéře Ju 88G-1 se na angličany usmálo netušené štěstí, jeden takový letoun omylem díky navigační chybě přistál na základně Woodbridge v Essexu. Pilot byl uvedený v omyl ukazatelem kompasu při návratu z hlídky nad Severním mořem. Kompletní radiolokátor „Lichtenstein“ SN-2 a zaměřovač „Flenzburg“ byl velký úspěch pro Brity. Za 10 dní již Britské velení bombardovacího letectva začalo potlačovat frekvenci SN-2 a potom po odstranění lokátoru zaměření „Monika“ z bombardérů učinilo „Flenzburg“ zbytečným.
Ju 88G-1 se de facto stal první velkosériovou verzí stíhačky s vzduchem chlazenými motory BMW-801, ale protože problémy s jeho dodávkami omezily výrobu Ju 88R-1. Posádka původně se skládala ze třech lidí, ale potom byl přidán ještě jeden člověk, protože obsluha tolika zařízení bez dalšího páru očí, by byla velice obtížná. Bylo zavedeno pancéřování předku letadla a jeho boků, v pancéřovaném zadním střelišti byl přemístěn kulomet MG-131. Kromě radiolokátoru SN-2 a zaměřovače Flenzburg byl součástí i radiovýškoměr FuG-101a, radiostanice FuG-10P a FuG-16ZY, identifikační přístroj FuG-25, soustava pro přistání naslepo FuV-12 a radiokompas FuGe-6.
Zásoba paliva byla rozdělena po 415 litrech ve vnějších částech křídla a 425 litrů ve středních částech křídla, 1045 litrů v nádrži v zadní pumovnici a 475 litrů v nádrži v přední pumovnici. Pod nádrží v přední pumovnici byly umístěny zásobníky o 200 nábojích pro čtyři kanóny MG-151. Následující série verze Ju 88G-4 se už odlišovala standartní instalaci vybavení, které se postupně zastavovalo do Ju 88G-1. Některá letadla byla vybavena radiolokátorem SN-2, otočeným dozadu, varování před útokem zezadu. Doplněná byla i výzbroj dvěma kanóny MG-151/20 po 200 nábojích na zbraň v sestavě „Schräge Musik“. Obdobně vybavený byl i Ju 88G-6a vyráběný současně s verzí Ju 88G-4. Hlavním rozdílem od G-4 byly u G-6 motory BMW-801G.
Ju 88G-6b byl vybavený zaměřovačem anglického radiolokátoru H2S - FuG-350 „Haksos“ - 2 antény byly v proudnicových krytech na kabině. Tento typ s motory BMV-801G byl rychle vyměněn ve výrobě za Ju 88G-6s s dvěma kapalinou chlazenými motory Jumo 214A a dřevěnými vrtulemi VS-111. Za letu vyvíjely výkon 1750 HP plus 108 kg tak od výfukových nástavců, v bojovém režimu - u země 1636 HP a 100 kg tah, ve výšce 6000 metrů 1440 HP a 120 kg tah. Od změny vybavení, kanóny „Schräge Musik“ byly zastavěny za kabinu, ale pro ochranu centrální nádrže v zadní části trupu byl její obsah zmenšen na 368 litrů. Toto snížilo čas hlídkování ve výšce 6000 metrů z 3.75 hodiny na 3.22 hodiny a celkový čas pro let z 5.19 na 4.48 hodiny, včetně hodiny v bojovém režimu. Maximální rychlost Ju 88G-6s bez „Schräge Musik“ se měnila v závislosti na výšce od 434 km/h u země na 530 km/h ve výšce 6000 metrů. Tato maximální rychlost vzrostla až na 550 km/h při odložení chráničů plamenů z výfuků. Schräge Musik snižovala rychlost ve všech výškách asi o 4 km/h. Při normální vzletové váze 12300 kg (s Schräge Musik) byla počáteční rychlost stoupání 9.4 m/s a výšku 6000 metrů dosáhl za 11 minut. Bojový dostup byl do 10000 metrů.
Na konci roku 1944 se objevila poslední verze stíhačky Ju 88 - Ju 88G-7, tento typ noční stíhačky přišel k letectvu jako nevelká série s odlišnými radiolokátory. Kromě leteckého zařízení se G-7 odlišoval od G-6s systémem zrychlení MW-50. Dvě nádrže o objemu 150 litrů se směsí vody a metanolu byly umístěny v křídle. Využití forsáže dovolilo zvednout výkon motoru ve výšce 9100 metrů do 1608 HP, ale tah výfuků až do 188 kg. Pro zvýšení doletu bylo možno podvěsit pod trup odhazovací nádrž o objemu 900 litrů.
První podtyp modifikace G-7, Ju 88G-7a byl vybavený radiolokátorem FuG-220 „Lichtenstein“ SN-2 s anténami postavenými dopředu i dozadu. Čtyři „jelení rohy“ byly odmontovány, aby se snížila vzájemná interference. G-7b měl původně radiolokátor Fug-228 „Lichtenstein“ SN-3 se změněnou frekvencí, ale když spojenci začali rušit pozemní radiolokátor „Freya“ na téže frekvenci, byl postaven FuG-218 „Neptun VII s velmi krátkými vlnami. Při této změně byla do nosu vestavěna jedna anténa „Morgenstern“. Později byla anténa zakryta dřevěným aerodynamickým krytem, který využívala i anténa „Haksosa“ 2. Předtím montovaná nad kabinou. G-7s dostal radiolokátor FuG-240 „Berlin“ N-1a s reflektorovou anténou, pracující v centimetrovém pásmu vln. Představoval variantu k anglickému radiolokátoru H2S, který padl němcům do rukou 24.prosince 1942 u Rotterdamu. Ten byl zcela odolný proti pasivní překážce windows, ale jeho dodávka začala na samém konci války. Celkem bylo vyrobeno 25 kompletních radiolokátorů „Berlin“ N-1a a jen 10 z nich bylo zastavěno do Ju 88G-7s.