Heinkel He 111
Heinkel He 111H
| Motor | : | 2 řadové motory Junkers Jumo 211F-2 s 12 válci a s výkonem 1 350 hp |
| Rozpětí | : | 22,60 m |
| Délka | : | 16,40 m |
| Výška | : | 4,00 m |
| Hmotnost | : | 14 000 kg |
| Max.rychlost | : | 435 km/h |
| Výzbroj | : | 1x kanon MG/FF v přídi , 1x MG 131 v horním střelišti , 1x MG 81Z ve střelišti v zadní části podtrupové gondoly , 1x MG 15 mebo MG 81 v každém bočním střelišti a až 2500 kg pum |
| Dolet | : | 2 060 km |
| Dostup | : | 6 700 m |
| Posádka | : | 5 |
Desátého ledna 1936 byli novináři pozváni na berlínské letiště Tempelhof, aby si prohlédli prototyp rychlého dopravního letounu He 111. Byl navržen pro deset cestujících a posádku. Několik sériových strojů bylo skutečně možno vídat na linkách společnosti Deutsche Lufthansa. Jejich provoz byl ale vysoce ztrátový, nicméně Němcům posloužil jako zastírací manévr před hlavním posláním typu.
Již první prototyp, který vzlétl rok před letounem ukazovaným v Tempelhofu, byl navržen jako bombardér. Deset předsériových He 111A sice luftwaffe ještě nedostala, neboť nevyhověly přísným zkouškám (zakoupilo je čínské letectvo), ale na podzim roku 1936 již první sériové heinkely k armádě šly. Dostala je Kampf-geschwader 154 "Bölcke" a letouny nesly označení He 111 B. Další jednotky musely počkat, neboť třicet "stojedenáctek" přednostně obdržela nechvalně proslulá Legie Condor, aby je vyzkoušela při náletech na španělská města.
Masová produkce He 111 B koncem třicátých let pokračovala, zatímco dopravní Ne 111C a G se stavěly v sériích čítajících jen několik kusů. I ty ale sloužily především k vojenským účelům. Kromě Lufthansy je totiž spolu s některými prototypy užívalo takzvané komando Rowehl, zvláštní průzkumná jednotka podléhající přímo veliteli nacistické luftwaffe, maršálu Göringovi. Její stroje nesly civilní označení a pod rouškou dopravních letounů prováděly špionáž nad celou Evropou.
Bombardovací He 111 zatím dozrály v mnoha prototypových i sériových verzích. He 111P dostal typickou prosklenou příď, která zůstala i výškovému bombardéru He 111R a verzi He 111H, lišící se od „péčka“ především motory. Právě He 111P a H se staly základem mohutných bombardovacích svazů, útočících proti Polsku, Francii, Británii a nakonec proti Sovětskému svazu. Zpočátku byly opravdu účinnou zbraní a kromě německých závodů je licenčně vyráběly továrny ve Španělsku a Rumunsku. Za tímto úspěchem se však skrývala skutečnost, že z konstrukčních kanceláří nepřicházela modernější náhrada. Nezbývalo tudíž než vyrábět různé varianty He 111H až do podzimu 1944, kdy už byly beznadějně zastaralé.
V té době také stále častěji sloužily jako spojovací, výsadkové a transportní letouny, což byla ostatně role, ve které zaskakovaly již dříve. Příkladem může být pokus o zásobování Paulusovy armády obklíčené u Stalingradu. He 111 se tehdy osvědčily lépe než transportní Ju 52/3m, ovšem sovětští stíhači a dělostřelci jich sestřelili 165, tj. víc než polovinu všech letounů tohoto typu ve stavu luftwaffe.
Ještě 22. června 1944 podnikly He 111 úspěšný noční nálet na sovětské letiště Poltava, užívané americkými letouny. Zničily přitom 43 létajících pevností B-17 a patnáct doprovodných mustangů. To však byl jeden z posledních masových náletů německých bombardérů, neboť po definitivní ztrátě někdejší převahy ve vzduchu musela luftwaffe hledat pro své bombardéry jiné využití. Z He 111 se tak z nouze staly první operačně nasazené nosiče řízených střel.
Po úspěšné invazi Spojenců do Francie ztratili Němci základny, ze kterých mohli odpalovat střely Fieseler Fi 103, známé jako V1. Urychleně proto vycvičili posádky heinkelů, které od léta 1944 začaly vypouštět proti britským městům střely V1 za letu nad Severním mořem. Do čtrnáctého ledna 1945 jich tak odpálily víc než í 200. Samy však měly vysoké ztráty, způsobené mimo jiné i výbuchy nesených střel při startu. Také útoky proti těmto Helií byly nebezpečné. Doplatili na to například polský pilot F, Kott a český navigátor V. Kepák od 307, perutě RAF, kteří nad Severním mořem napadli He 111H-22 se zavěšenou střelou V1. Útok byl úspěšný, ale při výbuchu V1 byl zničen nejen německý bombardér, ale i útočící mosquito, ve kterém oba nalezli smrt.
Několik He 111H-10 používalo od konce ledna 1943 i letectvo Slovenského státu. Protože letouny byly dodány bez pumových zaměřovačů a palubních zbraní, sloužily výhradně jako kurýrní a výsadkové v takzvané Škole padákových strelcov na letišti Tri Duby. Odtud také jeden odletěl 2. srpna 1944 se zpravodajskými důstojníky do Sovětského svazu.
Ve Španělsku pokračovala výroba He 111 ještě po válce a v tamním vojenském letectvu také sloužily do konce padesátých let. Jinde se zachovaly jen ojedinělé exempláře, jako třeba u nás. Až do roku 1956 zde létal He 111H, původně prý upravený na dopravní letoun pro bulharského cara a v roce 1945 prodaný do Československa.