Focke-Wulf FW 200 Condor
Focke-Wulf FW 200C-3 Condor
| Motor | : | Čtyři devítiválcové hvězdicové BMW - Bramo 323R-2 Fafnir o výkonu 1200 hp |
| Rozpětí | : | 32,84 m |
| Délka | : | 23,85 m |
| Výška | : | 6,30 m |
| Nosná plocha | : | 118,00 m² |
| Hmotnost | : | 12 960 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 22 720 kg |
| Max.rychlost | : | 360 km/h |
| Výzbroj | : | V hřbetní věžičce jeden kulomet MG 15 ráže 7.92 mm, jeden kulomet MG 131 13mm v zadní hřbetní pozici,dva MG 131 v bočních střelištích, jeden kanón MG 151/20 ráže 20mm v přední části břišní gondoly a jeden MG 15 v zádi břišní gondoly. |
| Nosnost | : | 2100kg: dvě 500kg pumy, dvě 250kg pumy a dvě 50kg pumy |
| Dolet | : | 3 560 km |
| Dolet s přetížením | : | 4 450 km |
| Dostup | : | 5 800 m |
| Vytrvalost při průzkumu | : | 18 hodin |
| Posádka | : | 7 |
„Scourge of the Atlantic“ (Metla Atlantiku) byla přezdívka, kterou si (právem) vysloužil u spojeneckého loďstva německý dálkový protilodní letoun FW 200C Condor. Ačkoli se zrodil jako zcela mírumilovný dopravní typ a jeho vojenská adaptace byla vlastně řešením z nouze, zasloužil se o přímo gigantické ztráty spojeneckého lodního prostoru, a to na všech mořích, kde mohl s Němci obsazených základen operovat. Nejen, že lodi napadal svými pumami, ale na konvoje naváděl i ponorky a tato činnost až do zavedení účinných protiopatření měla za následek těžko překonatelné zásobovací obtíže Británie i SSSR.
FW 200 Condor se zrodil ze zájmu společnosti Deutsche Lufthansa o dálkový dopravní letoun. Ing. Kurt Tank, šéfkonstruktér firmy Focke-Wulf, odpověděl v roce 1936 projektem FW 200 a 27.7. 1937 vzlétl prototyp FW 200V-1 D-AERE. Následovalo osm prototypů deklarovaných jako předsérie A-0, z nichž V-3 D-2600 „Immelmann III“ se stal Hitlerovým osobním letounem. V-4 proslul letem z Berlína přes Soluň do Káhiry a FW 200S-1 (původní V-1) přeletem Berlín - New York a potom etapovou cestou z Berlína do Tokia a zpět, zakončenou potopením u Manily, to vše v roce 1938. Lufthansa nasazovala stroje FW 200A a později B na dálkových linkách v provedení pro čtyřčlennou osádku a 26 cestujících, dva FW 200A šly do Dánska k DDL, dva B do Brazílie k Syndicato Condor a jeden do Japonska k Dai Nippon. Dva letouny objednané finskou Aero O/Y už po vypuknutí války zůstaly v Německu.
O vojenskou námořní průzkumnou verzi projevilo jako první zákazník zájem japonské námořní letectvo a ing. Tank pro ně upravoval prototyp FW 200B V-10. Také ten zůstal v Německu a na příkaz RLM se změnil na dálkový protilodní se dvěma pohyblivými kulomety MG 15 a nesymetricky umístěnou „vanou“ pod trupem. V září 1939 bylo objednáno 10 předsériových FW 200C-0 s mírně vyztuženou kostrou a s motory BMW 132H o 735 kW (1000 k). První čtyři byly dopravní, zbylých šest přišlo již s plnou výzbrojí a pumovými závěsníky ve vaně i pod křídlem. Od jara 1940 začaly sloužit u Kampfgeschwader 40 v Norsku a pak v rámci Luftflotte 3 ve Francii. Od léta 1940 začaly Condory létat obloukem z Francie a západně okolo Irska do Norska a obráceně, přičemž počty letounů rostly jen pomalu. Ve druhé polovině roku 1940 jich bylo letuschopných průměrně šest až osm a trpěly většinou sníženou odolností draku nestavěného pro tak těžké podmínky. Přesto jim padlo mezi srpnem 1940 a únorem 1941 za oběť 85 lodí s tonáží 363 000 tun. V březnu 1941 bylo již k dispozici 36 Condorů, ale počet letuschopných zůstával trvale nízký.
Skutečně sériové stroje byly až FW 200C-1 s motory BMW 132H, se dvěma kulomety MG 15 na hřbetě trupu, jedním pohyblivým kanónem MG FF 20 mm v přídi vany a kulometem MG 15 na její zádi. Stroj nesl dvě pumy po 200 kg na závěsnících pod vnějšími gondolami motorů a další dvě pod křídlem vně těchto gondol. Ve vaně se nesla obvykle cementová puma stejné ráže, používaná pro kontrolu přesného zaměření a svrchovaná před uvolněním ostatních pum. Základní zásobu paliva tvořilo 8050 litrů, přídavnou nádrž o 900 litrech nosíval stroj ve vaně a někdy navíc dva barely po 300 litrech v trupu při zvlášť dlouhých letech.
Souběžně s FW 200C-1 bylo postaveno pět neozbrojených transportních exemplářů FW 200D-1 a D-2. FW 200C-2 z roku 1941 měly zdokonalené vnější závěsníky s možností umístění přídavných nádrží po 300l. Fw 200C-3 měly zesílený zadní nosník křídla a trup a poháněly je motory Bramo Fafnir 323R-1 se vzletovým výkonem zvýšeným na 882 kW (1200 k) pomocí vstřiku směsi metanolu a vody. Závěsníky pod gondolami motorů mohly nést pumy po 500 kg. U varianty C-3/U-1, zkoušené také jako torpédové, byla přední hřbetní věž nahrazena hydraulickou HDL 151 s kulometem MG 15.1/15 ráže 15 mm a do přídě vany se montoval kanón MG 151/20 ráže 20 mm. Velká věž HDL 151 však snižovala rychlost a tak se potom opět uplatnil MG 15, zatímco v přídi vany se objevil třináctimilimetrový MG 131, protože kanón překážel novému a přesnějšímu zaměřovači Lofte 7D. Postupem času se i na hřbetě objevil kulomet MG 131 vpředu i vzadu a dokonce v pomocných bočních střelištích. Počet členů osádky se zvětšil ze šesti na sedm. U verze FW 200C-3 se vyskytovaly následující modifikace: U-1, U-2, U-3, U-5 (prototyp verze C-4), U-9 a projekty U-6, U-7 a U-8.
Od února 1942 přicházely FW 200C-4, vyrobené nejprve ve čtyřech transportních exemplářích C-4/U-1 a U-2. Protilodní FW 200C-4/U-3 již byly vybaveny radarem Rostock a posléze typem FuG 200 Hohentwiel, a s anténami v podobě tykadel na bocích a spodku přídě. Výroba se stupňovala, ale strojů bylo stále málo, protože s aktivizující se spojeneckou protivzdušnou obranou lodních cest rostly ztráty. Condory byly nasazovány i proti konvojům směřujícím do SSSR. Značným omezením jejich činnosti bylo stažení velké části ke Stalingradu, kde se účastnily jako transportní zásobování obležené Paulusovy armády a pak pokusů o evakuaci i o bombardování. Modifikace FW 200 C-4/U-4 měla zvýšený dolet.
Na C-4 ve výrobě navázala verze FW 200C-5 se zesílenou kulometnou výzbrojí. Existovaly modifikace C-5/U-1 a projektovaná smíšená protilodní a transportní U-2. Poté bylo postaveno čtrnáct exemplářů FW 200C-6 s radarem Hohentwiel a se zvětšenými palivovými nádržemi. Rok 1943 přinesl verzi FW 200C-8 uzpůsobenou pro vypouštění dvou protilodních dálkově řízených prostředků Henschel Hs 293A zavěšených pod upravenými vnějšími motorovými gondolami. Pokusně to bylo možné i u verze FW 200C-6, ale C-8 byla už definitivní adaptací. Přitom se stále měnila hlavňová výzbroj až do stavu téměř znemožňujícího soustavný přehled. Chybějící verze C-7 podle záznamů nikdy neexistovala, stejně jako nebyly postaveny FW 200E s velkým doletem, FW 200F s doletem až 6600 km a další verze s výkonnějšími motory.
Celkový bojový výsledek Condorů (říkalo se jim i Kurier, zejména dopravním verzím) byl značný. Poslední svou loď, tanker El Grillo, potopily tři stroje v únoru 1944 u pobřeží Islandu a poslední sledování konvoje se uskutečnilo 28. března 1945 u ostrova Jana Mayena. Na sklonku války už se zbylé Condory věnovaly většinou dopravním a evakuačním úkolům, pokud ještě byl benzín pro jejich motory.