Fieseler Fi 103 Reichenberg
Fieseler Fi 103 Reichenberg IV
| Motor | : | pulzační reaktivní motor Argus As 109-014 o tahu 2,9 kN |
| Rozpětí | : | 5,37 m |
| Délka | : | 7,9 m |
| Výška | : | 1,82 m |
| Nosná plocha | : | 5,8 m² |
| Hmotnost | : | 2 250 kg |
| Hmotnost nálože | : | 850 kg amatolu |
| Max.rychlost | : | 650 km/h |
| Dolet | : | 330 km |
| Dostup | : | 3 050 m |
| Posádka | : | 1 |
Spolu s mnoha nápady, předloženými Luftwaffe pro využití v posledních 18 měsících druhé světové války, byla i pilotovaná verze raketové střely Fi 103, známé spíše jako V1, která byla rozsáhle používána proti Britským ostrovům. Tato verze měla být využívána proti lodím a dobře chráněným nadzemním cílům a dostala kódové označení Reichenberg. Jeho ideu vyzdvihla slavná německá letkyně Hanna Reitch a SS-hauptsturmbannführer Otto Skorzeny. Předtím Reitchová a hauptmannem Henrichem Lange navrhli využít pro jejich pilotáž dobrovolníky-sebevrahy. Třebaže takovýto plán útoku měl málo podpory, byl několikrát změněn a dostal po doplnění šanci na další rozvoj.
Pro tento účel bylo možných několik letadel a Fi 103 byl původně zamítnut. Přednost dostal Me 328, který v pořadí ustoupil v řadě Fw 190 s podvěšenou velkou bombou. Předpokládalo se, že pilot namíří letadlo na cíl a musí vyskočit na padáku. Pro tento úkol byla zformován speciální útvar 5./KG 200 v čele s hauptmannem Langem. Cílem výzkumu byly nestandardní metody útoku na chráněné cíle, neoficiální název měla skupina „Leonidos Staffel“ - na počest hrdiny od Thermopil krále Sparty Leonidose - jasně uvedeném v jejím názvu.
Zkoušky prováděné s Fw 190, který nesl různé bomby nedopadly dobře. Brzy bylo zjištěno, že takto zatížený stíhač má strašně malou šanci se dostat k cíli ve spojeneckých liniích. Nezávisle na sobě Reitchová a Skorzeny předložili studii, kde byla pilotovi dávána alespoň nejnižší šance na přežití. Německý plachtařský institut (DFS) v Ainringe dostal zadání vytvořit pilotovanou verzi střely V1. Hlavní štáb dohlížel na tento projekt, celkem za 14 dní po začátku práce byla vyrobena školní a bojová verze střely a začaly zkoušky. Současně byla pod Dannenbergem připravena linka pro přestavbu Fi 103.
První letové zkoušky byly provedeny v září roku 1944. Letadlo bylo upravené k bezmotorovému letu z rampy na He 111, ale rozbil se po ztrátě ovládání při náhodné rozbití krytu kabiny. Druhý let druhého dne se skončil také rozbitím letadla. Třetí let když pilotovala Reitchová byl více úspěšný, třebaže Fi 103 byl poškozen nárazem v okamžiku při oddělení od He 111. Během následujícího letu se po ztrátě zátěže z písku letadlo rozbilo, ale Hanna Reitchová zázrakem zůstala naživu uprostřed vraku. Později německá propaganda tvrdila, že byla kapitánka Reitchová těžce zraněna při testování Fi 103, třebaže se skutečně zranila již dříve při testovacím letu s Me 163B, když se jí od letadla neoddělil startovací vozík a Reitchová uskutečnila přistání s ním místo seskoku s padákem.
Celkem byly v programu „Reichenberg“ vytvořeny čtyři pilotované verze Fi 103, včetně třech školních. Byli to „Reichenberg I“ - jednomístná varianta s přistávací lyží, „Reichenberg II“ - s druhou kabinou a zdvojeným řízením v místě kde byla nálož, „Reichenberg III“ - jednomístná verze s přistávací lyží, klapkami a impulsním motorem Argus As 109-014 a zátěží v místě nálože.
Bojovná verze - „Reichenberg IV“ byla obyčejnou předělávkou standartní střely. Samotná Fi 103 byla dělená na šest částí, tvořilo jí šest částí: magnetický kompas, hlavice s 850 kg amatolu, palivové nádrže, dvě nádrže se stlačeným vzduchem, autopilot, mechanismus pro kontrolu výšky a vzdálenosti letu po dobu letu a servopohony kormidel. Vybavení novým zařízením pro Reichenberg IV zahrnovalo i zřízení malé kabiny přes vstupem vzduchu do motoru. Na přístrojové desce byli zaměřovač, hodiny, rychloměr, výškoměr, umělý horizont, gyroskopický kompas ve stojanu přichycený k boku a připojený k třífázovému měniči s malou 24 voltovou baterií. Řízení - běžná řídící páka a pedály. Sedadlo z překližky s měkým záhlavníkem. Kabina se odklápěla napravo, měla pancéřové čelní sklo a měřák který ukazoval úhel střemhlavého letu. Kabina zabírala místo kde dříve byly nádrže se stlačeným vzduchem. Reichenberg IV měl nakonec jen jednu nádrž se stlačeným vzduchem. Byla umístěna na místě kde byl dříve autopilot. Vše v zadní části zakončovaly křidélka.
„Reichenberg“ bylo nutné k cíli dopravovat pod křídlem He 111 upraveným pro bezpilotní Fi 103, kterými KG 53 odstřelovala Londýn. Spojení mezi pilotem střely a jejím nosičem se obstarávaly přes čtyřžilový kabel, který byl zapojený před kabinou. Teoreticky po navedení na cíl mohl pilot odhodit kabinu a vyskočit na padáku, ale jeho vyhlídky že se nezabije při tomto manévru byly jedna ku stu. K odhození krytu kabiny sloužila páka na levé straně kabiny. Dříve než se mohl kryt kabiny odhodit musela mít střela sklon okolo 45° a udělat to v rychlosti 780 až 850 km/h bylo skoro nemožné. Příprava instruktorů pro Reichenberg byla už v základech a třebaže nároky na ně byly vysoké a potřebovali značné znalosti, bezmotorový stroj žádný zvláštní problém nepředstavoval. Bylo rozhodnuto, že 5./KG 200 je připravená použít „Reichenberg IV“. Ale potom nastoupil do funkce velitele KG 200 plukovník Werner Baumbach a program byl pozastaven. K této události bylo na „Reichenberg“ přestavěno 175 Fi 103, ale ani jeden nebyl použit v boji.