Messerschmitt BF 109G
BF 109 G-6
| Motor | : | 1 řadový dvanáctiválcový Damimler Benz DB-605AS o výkonu 1 800 hp |
| Rozpětí | : | 9,92 m |
| Délka | : | 9,02 m |
| Výška | : | 2,50 m |
| Nosná plocha | : | 16,10 m² |
| Hmotnost | : | 2 675 kg |
| Max.rychlost | : | 630 km/h |
| Výzbroj | : | 2 kulomety MG 131 ráže 13 mm a 1 kanón MK 108 ráže 30 mm , 2 kanóny MG 151 ráže 20 mmm se montovali jako přídavné pod křídla |
| Dolet | : | 998 km s přídavnou nádrží |
| Dostup | : | 11 200 m |
| Posádka | : | 1 |
Již v roce 1940 zahájila konstrukční kancelář firmy Messerschmitt projekční práce na nástupci Bf 109 F označeném Bf 109 G. Tento letoun měl být poháněn řadovým motorem DB 605 vyvinutým firmou Daimler-Benz. Nový motor konstrukčně vycházel ze svého předchůdce tj. z motoru DB 601 E. Měl však jiné bloky válců a kompresní poměr ve válcích na levé straně bloku motoru zvětšený na 7,3 a ve válcích na pravé straně bloku na 7,5. Počet otáček tak vzrostl na 2800 za minutu, což se projevilo zvýšením vzletového výkonu na hodnotu 1 085 kW (1 475 k) a maximálního výkonu ve výšce 5 700 m na 963 kW (1 310 k).
V červenci 1941 byl pro instalaci nového motoru upraven letoun Bf l09 F (Werk-Nr.5604, VK+AB). Zkušební série dvanácti Bf 109 G-0 byla dokončena v říjnu 1941 1 ale vzhledem k problémům, které vznikaly při zahájení sériové výroby motorů DB 605, byly tyto stroje poháněny motory DB 601 E. První DB 605 A-l (Werk-Nr.76233) byl do letounu Bf 109 G-0 (Werk-Nr.14001 VJ+WA) instalován teprve v květnu 1942. Při zkouškách prototypů byly odhaleny četné závady. Zvlášť mnoho problémů způsoboval systém chlazení motoru, v důsledku čehož došlo k řadě požárů. První sériově vyráběnou variantou verze G se stal Bf 109 G-1 s přetlakovou kabinou a motorem DB 605 A-1, B-1 nebo C-1 (lišily se redukčním poměrem) pohánějícím vrtuli VDM 9-12087 se třemi kovovými automaticky stavitelnými listy. Radio-vybavení bylo tvořeno přístrojem FuG VIIa a identifikačním zařízením FuG 25. Výzbroj se nelišila od výzbroje používané ve variantě F-4 (kanón MG 151/20 a dva kulomety MG 17). Do letounů bylo možno instalovat zařízení GM 1 či tropické vybavení (Bf 109 G-1/trop).
Souběžně s variantou G-1 se v mnohem větším počtu vyráběla varianta Bf 109 G-2, která neměla přetlakovou kabinu. Letouny určené na vývoz se lišily radiovybavením a byly označeny Bf 109 Ga-1 a Ga-2 (a = ausländisch, zahraniční). Stroje variant G-l a G-2 mohly být modifikovány insta1ací polních souprav : R1 - pumový závěsník ETC 500/1Xb. R2 - zařízení GM 1 v případě Bf 109 G-l nebo skupina čtyř závěsníků ETC 50/VIIId v případě Bf 109 G-2. R3 - podtrupový závěsník pro přídavnou nádrž o objemu 300 dm3. R6 - dva kanóny MG 151/20 ráže20 mm v pouzdrech zavěšovaných pod křídlem.
Jeden exemplář Bf 109 G byl upraven a mohl pod trupem přenášet kontejner Waffentropfen 17 se dvěma kulomety MG 17 ráže 7,92 mm střílejícími dozadu. Letoun byl poté označen Bf 109 G-2/WT 17. Další variantou, vyrobenou v relativně nevelkém počtu, byl Bf 109 G-3 vybavený přetlakovou kabinou. Mnohem známější byl Bf 109 G-4, který přetlakovou kabinu neměl. Obě varianty byly opatřeny novými pneumatikami vyvinutými v srpnu 1942 firmami Continental, Dunlop a Metzeler. Pneumatiky kol hlavního podvozku měly rozměry 660 x 160 mm (namísto dosud používaných o rozměrech 650 x 150 mm), ostruhového kolečka pak 350 x 135 mm (místo dosavadních 290 x l10 mm). V důsledku použití větších pneumatik musely být zvětšeny podvozkové šachty, čímž se na horních plochách křídla objevily charakteristické výstupky (boule). Radiostanice FuG VIIa byla nahrazena typem FuG 16 Z. Varianta Bf 109 G-4/U1 měla vrtuli Me P6, varianty Ga-3 a Ga-4 byly určeny na vývoz.
Letouny Bf 109 G-3 i G-4 mohly být vybaveny několika druhy souprav Rüstsätze. Byly to: Rl - závěsník ETC 500/1Xb. R2 - zařízení GM 1 nebo skupina závěsníků ETC 50/VIIId v případě Bf 109 G-3b kamera Rb 50/30 v případě G-4. Letouny s průzkumným vybavením létaly bez trupového kanónu MG 151/20, zato však s přídavnou palivovou nádrží o objemu 300 dm3 zavěšenou pod trupem. R3 - závěsník přídavné palivové nádrže o objemu 300 dm3. R6 - dva kanóny MG 151/20 podvěšované pod křídlem. R7 - radiokompas Peilrufanlage u varianty G-4.
V září 1943 začaly dodávky varianty Bf 109 G-5, která měla přetlakovou kabinou a zesílenou výzbroj. Trupové kulomety MG 17 ráže 7,92 mm byly nahrazeny kulomety MG 131 ráže 13 mm se zásobou 300 nábojů na zbraň. Protože měly nové kulomety větší rozměry, byly jejich závěry ukryty pod charakteristickými aerodynamicky tvarovanými výstupky zvanými Beule (boule), které se nacházely na obou stranách krytu motoru. Nejpočetnější variantou Messerschmittu Bf 109 se stala varianta G-6, která se lišila od Bf 109 G-5 absencí přetlakové kabiny. Poslední série Bf 109 G-5, a také četné Bf 109 G-6, byly vybaveny novým typem pancéřové ochrany hlavy pilota zvané Gallandpanzer (Gallandův pancíř). Její spodní část byla tvořena pancéřovou deskou, horní část pak neprůstřelným sklem, díky němuž se pilotovi značně zlepšil výhled směrem dozadu. Část strojů byla vybavena také novým krytem kabiny zvaným Erla Haube (kryt firmy Erla), který neměl charakteristické rámování.
Nejčastěji používanými polními soupravami varianty G-5 byly: Rl - závěsník ETC 500/1Xb. R3 - závěsník přídavné palivové nádrže o objemu 300 dm3. R6 - dva kanóny MG 151/20 podvěšované pod křídlem. R7 - radiokompas Peilrufanlage.
Jiná úprava umožňovala podvěsit pod každou polovinu křídla jednu trubkovou výmetnici neřízených raketových střel ráže 210 mm (21 cm Bord Rakete 21 Dodel). Výmetnice byly označovány WGr.42 (Wurfgerät21, výmetnice 21) nebo 21 cm Nebelwerfer 42. Aby se zlepšily letové vlastnosti stíhaček Bf 109 G ve velkých výškách, byl vyvinut motor označený DB 605 AS (S=Sonder, speciální), který byl poprvé instalován právě v letounech varianty G-5. Uvedený motor měl kompresor o velkém průměru pocházející z motoru DB 603 G a k jeho prvním zkouškám, ke kterým došlo v červnu 1944, posloužil letoun Bf 109 G-5 (Werk-Nr.26108, SL+RR). V souvislosti se změnou pohonné jednotky došlo k instalaci větších chladičů Fö 987. Od září 1943 se používaly také dřevěné svislé ocasní plochy, které byly vyšší než standardní. Letouny Bf109G-5 (Werk-Nr.15706, DV+JB a Werk-Nr.15709, DV+JC) byly používány k testům motoru DB 628 A.
Varianta Bf 109 G-6 se vyráběla od počátku června 1943 do poloviny roku 1944. Existovaly její četné polní úpravy soupravy R1, R3, R6 a R7 byly totožné se soupravami používanými u varianty G-5. Novými soupravami, které byly určeny pouze pro Messerschmitt Bf 109 G-6, byly: R2 - kamera Rb 501301 zařízení MW 50 a závěsník přídavné palivové nádrže o objemu 300 dm3. R4 - dva kanóny MK 108 ráže 30 mm podvěšované pod křídlo (k instalaci této sady docházelo jen zřídka).
U letounů varianty G-6 bylo velmi rozšířeno používání továrních souprav nazývaných Umrüstbausätze. Soupravu U1 tvořila vrtule Me P6 firmy Messerschmitt, která se, kromě letounů Bf 109 G-6, montovala také u variant Bf 109 G-l, G-2 a G-4. Úhel náběhu listů této vrtule byl nastavován automaticky a mohl být i záporný (vrtule tedy mohla vyvíjet obrácený tah), což bylo zvláště užitečné při přistávání na letištích s krátkou dráhou. Soupravou U2 bylo zařízení GM 1, které bylo neoficiálně nazýváno Göring Mischung (Göringova směs) a umožňovalo pomocí vstřikování zkapalněného oxidu dusného (N2O) do kompresoru zvyšovat výkon motoru ve velkých výškách. Nádrž N2O byla umístěna za pilotním sedadlem a měla objem 115 dm3, což vystačovalo asi na 45 až 50 minut činnosti. Potřebný tlak zajišťovalo šest láhví stlačeného vzduchu uložených v pravé polovině křídla. Hmotnost celého systému činila 195 kg (z toho 60 kg připadalo na samotné zařízení). Plnicí hrdlo oxidu dusného se nacházelo na pravé straně trupu a bylo označeno světle modrým trojúhelníkem. Zařízení GM 1 bylo kromě varianty G-6 instalováno také v letounech variant G-1, G-3, G-5, G-5/AS, G-6/AS a G-8.
Soupravou U3 bylo zařízení, které zvyšovalo výkon motoru tím, že do sacího kolektoru vstřikovalo směs složenou z 50% metanolu (CH3OH), 49,5% vody (H2O) a 0,5% antikorozního prostředku (Schutzöl). Někdy se používala také směs označovaná MW 30, která byla tvořena 30% metanolu, 69,5% vody a 0,5% antikorozního prostředku. Vstřikování směsi umožňovalo zvýšit výkon motoru asi o 4%. Instalace mohla pracovat po dobu maximálně 10 minut, poté musela následovat minimálně pětiminutová přestávka. Nádrž směsi o objemu 118 dm3 byla umístěna za pilotním sedadlem. Uvedené zařízení bylo montováno do strojů Bf 109 G variant G-6, G-8, G-10 (standardně ve všech letounech), G-12, G-14 (standardně) a G-14/AS (standardně).
Další modifikací, označenou U4, bylo nahrazení motorového kanónu MG 151/20 kanónem MK 108 ráže 30 mm se zásobou 65 nábojů. Takto upravovány byly letouny Bf 109 G-6, G-6/AS, G-10, G-12, G-14 a G-14/AS. Soupravu U5 tvořily tři kanóny (jeden trupový a dva zavěšované pod křídlem) MK 108 ráže 30 mm. Počítalo se s ní jako s výzbrojí varianty G-6. Systém byl v říjnu 1943 vyzkoušen na letounu Bf 109 G-6 (Werk-Nr.440005), ale k jeho praktickému použití u operačních jednotek nedošlo. Modifikace U6 spočívala v nahrazení motorového kanónu MG 151/20 kanónem MK103 ráže 30 mm. Tato úprava se testovala na letounech Bf 109 G-6 a byla pravděpodobně použita na několika exemplářích Bf 109 G-14.
Varianta Bf 109 G-6/Y měla radiovybavení tvořené radiostanicí FuG 16 ZY s anténou typu Morane umístěnou pod levou polovinou křídla. Noční stíhací varianta letounu Messerschmitt Bf 109 byla označena Bf 109 G-6/N. Vznikla počátkem roku 1944, kdy byl na více než deseti strojích Bf 109 G-6 instalován přístroj FuG 350 Naxos, který zachycoval impulsy vysílané radary H2S britských bombardérů.
Koncem roku 1943 byla zahájena výroba průzkumné varianty Bf 109 G-8, která vznikla úpravou standardního Bf 109 G-6 a byla vybavena třemi kamerami. Mezi pátou a šestou přepážkou, počítáno od konce trupu, se nacházely dvě kamery Rb 12,5/7x9 nebo Rb 32/7x9. Třetí kamera (Robot 11) byla umístěna v blízkosti náběžné hrany levé poloviny křídla v místě, ve kterém se obvykle instaloval fotokulomet. Výzbroj letounu se skládala z motorového kanónu MG 151/20 a dvou trupových kulometů MG 131. Standardní radiovybavení bylo tvořeno přístroji FuG 25a a FuG 17 jenž byl později nahrazován typem FuG 16 ZS.
Další stíhací variantou byl Bf 109 G-10, který se sériově vyráběl od listopadu 1944. Měla to být přechodová varianta mezi verzemi G a K. Trup byl odvozen od letounů varianty G-6 a k pohonu sloužil motor DB 605 DCM o vzletovém výkonu 1 323 kW (1 800 k) a maximálním výkonu 772 kW (1 050 k) ve výšce 8 000 m vybavený třílistou kovovou vrtulí VDM 9-12159 o průměru 3,30 m. Letouny varianty G-10 nesly zařízení MW 50 vstřikující směs metanolu a vody. Některé stroje byly místo motorového kanónu MG 151/20 vyzbrojeny kanónem MK 108 ráže 30 mm. Radiovybavení bylo tvořeno přístrojem FuG 25a a zařízením FuG 16 ZY s anténou Morane. Standardem se stala zvýšená kýlovka a kryt kabiny typu Erla Haube. Většina letounů měla křídlo s novými podélnými výstupky v místech podvozkových šachet, které byly upraveny pro větší pneumatiky o rozměrech 660x190 mm.
V červnu 1944 začaly do výzbroje stíhacích jednotek Luftwaffe přicházet letouny varianty Bf109 G-14, které byly velmi podobné letounům Bf 109 G-6/U3 s motorem DB 605 AM a zařízením MW 50. Všechny stroje této varianty byly vybaveny krytem kabiny firmy Erla. Část letounů byla vybavena novým křídlem s upraveným hlavním podvozkem, jehož kola měla větší pneumatiky stejného rozměru jako ve verzi G-10. Na horních plochách křídla se proto nacházely identické podélné ploché výstupky podvozkových šachet. Na dvou exemplářích Bf 109 G-14/N (Werk-Nr.550143 a 413491) byly instalovány radary Naxos Z4a oba letouny byly přiděleny k jednotce NJG 10. V srpnu 1944 byla do výzbroje zavedena varianta G-l4/AS.
Cvičnou variantou verze G byl dvoumístný Messerschmitt Bf 109 G-12. Na G-12 bylo přestavěno asi 100 letounů Bf 109 G různých variant a výrobních sérií. Prvním byl Bf 109 G-l (Werk-Nr.14001, VJ+WA). Některé publikace se zmiňují také o existenci varianty Bf 109 G-16. Nezachovaly se však žádné dokumenty Reichsluftfahrt-ministeria týkající se tohoto letounu. Snímky, na kterých by měl být zobrazen, ukazují přestavěný Bf 109 G-6/AS s kompresorem, protiprachovými filtry, velkým chladičem oleje, přídavnými kryty podvozku charakteristickými pro verzi K, rámovým krytem kabiny a vrtulí VDM 9-12159. Výzbroj stroje byla tvořena trupovým kanónem MG 151/20, dvěma kulomety MG 131 a dále dvěma kanóny MG 151/20 zavěšenými pod křídlem a čtyřmi pumovými závěsníky ETC 50/VIIId umístěnými pod trupem.