Messerschmitt BF 109 E
BF 109 E-4
| Motor | : | 1 řadový dvanáctiválcový Daimler Benz DB-601A o výkonu 1 100 hp |
| Rozpětí | : | 9,90 m |
| Délka | : | 8,76 m |
| Výška | : | 2,45 m |
| Nosná plocha | : | 16,50 m² |
| Hmotnost | : | 2 670 kg |
| Max.rychlost | : | 560 km/h |
| Výzbroj | : | 2 kulomety MG 17 ráže 7,9 mm a 2 kanóny Mg FF/M ráže 20 mm |
| Dolet | : | 660 km |
| Dostup | : | 11 000 m |
| Posádka | : | 1 |
Jedna z nejslavnějších verzí Bf 109, verze E, vznikla instalací motoru Daimler-Benz DB 600 Aa do prototypu Bf 109 V13 který byl vybaven aerodynamicky lépe tvarovaným čelním štítkem kabiny. Tento motor měl větší kompresní poměr a byl doplněn dvoustupňovým kompresorem a zařízením GM 1 (obohacovalo směs oxidem dusným), takže dosahoval maximálního výkonu 1 231 kW (1 674 k). Dne 11. listopadu 1937 na upraveném prototypu V13 dosáhl Flugkapitän Hermann Wurster na úseku dlouhém 2x3 km rychlosti 611 km/h. Výsledek byl zaregistrován FAI jako nový světový rekord. Letoun byl dodatečně označen E-01.
Stroje Bf 109 V15 (D-IPHR, E-03), V16 (D-IPGS, E-04), V17 (D-IWKU, E-05) a V18 (D-ITXP, E-06) byly poháněny motory Daimler-Benz DB 601 A-1 o maximálním výkonu 820 kW (1 100 k) a staly se prototypy verze E. Vzhledem k použití nového motoru měly uvedené letouny jiný tvar přední části trupu. Byla také zvětšena palivová nádrž, která měla nyní objem 400 dm3. Plnicí hrdlo této nádrže bylo umístěno na hřbetě trupu za kabinou. První sériově vyráběnou variantou verze E byl Bf 109 E-1 s motorem DB 601 A-l. Letoun dosahoval ve výšce 0 m maximální rychlosti 500 km/h, ve výšce 3 000 m 540 km/h a ve výšce 5 000 m 570 km/h. Praktický dostup činil 11 000 m a doba výstupu do výšky 5000 m 4,9 minuty. Výzbroj varianty E-l se skládala, podobně jako u verzí C a D, ze čtyř kulometů MG 17 ráže 7,92 mm. Trupové kulomety měly zásobu 1 000 nábojů na zbraň, křídelní 500. Další sériově vyráběnou variantou byl Bf 109 E-3 poháněný motorem DB 601 Aa o vzletovém výkonu 876 kW (1 175 k). Křídelní kulomety byly u varianty E-3 nahrazeny kanóny MG FF nebo MG FF/M ráže 20 mm, díky čemuž vzrostla hmotnost střel vypálených za jednu sekundu na 2,2 kg. Letouny Bf 109 E byly licenčně vyráběny firmami Wiener-Neustädter-Flugzeugwerke (WNF) ve Vídni, Erla Maschinenwerke Leipzig v Lipsku a Gerhard Fieseler Werke v Kasselu. Dvě posledně jmenované firmy vyrobily v roce 1939 celkem 1 393 letouny. Pro srovnání produkce firmy Messerschmitt v Řezně činila za stejné období pouze 147 strojů.
V létě 1939 bylo vyrobeno několik letounů varianty Bf 109 E-2, jejichž výzbroj byla doplněna kanónem MG FF/M ráže 20 mm střílejícím osou vrtule. Kanón měl zásobu střeliva tvořenou 20 náboji. Ukázalo se však, že při střelbě vznikají vibrace, které se přenášejí na motor. Na základě zkušeností, které byly získány v leteckých bojích na počátku druhé světové války, byly provedeny některé úpravy letounů Bf 109 E. Byla zlepšena pasivní ochrana pilota, jehož sedačka se začala vyrábět z 8 mm ocelového plechu. Z téhož materiálu byla také deska, která se montovala do zadní části odklápěcího krytu kabiny nového hranatého tvaru. Takto upravený letoun byl označen Bf 109 E-4. Průzkumnou variantou byl Bf 109 E-5, který nenesl křídelní kanóny MG FF/M a měl v trupu umístěnu kameru Rb 21/18.
Letouny varianty E-4 a E-5 poháněné novým motorem DB 601 N, který měl zvětšený kompresní poměr a přeplňování a dosahoval maximálního výkonu 895 kW (1 200 k) a vzletového výkonu dokonce 950 kW (1 270 k), byly označeny Bf 109 E-4/N1 resp. E-5/N. Tyto motory používaly palivo s oktanovým číslem 96 (místo dosavadního s oktanovým číslem 87). Průzkumná varianta Bf 109 E-6 s motorem DB 601 N, která byla vyrobena pouze v několika exemplářích, vycházela ze strojů varianty E-3. Byla vyzbrojena čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm a vybavena ruční kamerou R3.
V období bitvy o Británii byla poprvé nasazena stíhací-bombardovací modifikace (Jagdbomberl zkráceně Jabo), jejíž vybavení bylo doplněno buď podtrupovým závěsníkem ETC 50 pro pumu SC 50 či SD 50 o hmotnosti 50 kg (Bf 109 E-1/B), nebo závěsníkem ETC 500 pro pumu SC 2501 resp. SD 250 (každá o hmotnosti 250 kg) nebo skupinou čtyř závěsníků ETC 50/VI 1 1d pro čtyři pumy o hmotnosti 50 kg (Bf 109 E-4/B nebo E-7/B). V průběhu bitvy o Británii byla také ještě více zdokonalena ochrana pilota a před čelní štítek kabiny se začala montovat deska neprůstřelného skla. Letoun Bf 109 E-7 byl odvozen od varianty Bf 109 E-4/N, od které se lišil novým plným vrtulovým kuželem a podtrupovým závěsníkem pro přídavnou palivovou nádrž firmy Junkers o objemu 300 dm3. Závěsník této nádrže mohl být nahrazen závěsníkem pum o hmotnosti 250 kg nebo 50 kg (ETC 500 či ETC 50/VIIId). U varianty Bf 109 E-7/U2 byly palivové nádrže a spodní části krytu motoru a chladičů opatřeny přídavným pancéřováním z ocelového plechu o tloušťce 5 mm.
Bf 109 E-7/Z byl vybaven zařízením GM 1, které vstřikovalo do kompresoru oxid dusný (N2O). To umožňovalo zvýšit výkon motoru ve výškách nad 5 000 m. Varianta Bf 109 E-8 vznikla z varianty E-l instalací závěsníku přídavné palivové nádrže o objemu 300 dm3. Poslední, průzkumnou variantou verze E byl Bf 109 E-9, který vznikl instalací kamery Rb 50130 do trupu letounu Bf 109 E-7. Pro potřeby jednotek operujících v severní Africe vznikly tropické úpravy variant Bf 109 E-4, E-4/N, E-5 a E-7 které se označovaly E-4/trop, E-4N/trop, E-5/trop a E-7/trop. Lišily se protiprachovými filtry a doplňkovým vybavením (voda, jídlo, lovecká puška), které mělo pilotovi umožnit přežití v případě nouzového přistání v poušti.
Letouny verze E sloužily také k řadě testů. Koncem roku 1940 byly u jednoho Bf 109 E-4 umístěny na horní ploše každé poloviny křídla odhazovatelné palivové nádrže aerodynamického tvaru o objemu 300 dm3, které byly nazývány Doppelreiter (dvojitý jezdec). V létě 1943 byly na Bf 109 E-4 testovány obdobné kontejnery (konstrukce ing. Isermanna) určené pro přepravu agentů. V lednu 1941 byl jeden exemplář Bf 109 E-1 vybaven pevnými lyžemi (byl zničen po absolvování asi 80 letů). Od letounů verze E byly odvozeny letouny Bf 109 T které měly tvořit výzbroj palubních stíhacích jednotek umístěných na letadlových lodích Kriegsmarine (plánovalo se, že do služby budou zavedeny dvě letadlové lodě - Graf Zeppelin a Peter Straßer). Willy Messerschmitt nejprve nabízel modifikaci letounu Bf 109 D-l (WL-LECY). Upravený letoun měl mít rozpětí 11,08 m, zesílenou konstrukci trupu, kde se mezi pátou a šestou sekcí nacházel úchyt pro katapult, a přistávací hák. Předvýrobní varianta Bf 109 T-0 vznikla přestavbou deseti strojů Bf 109 E-l. Po složení křídla nepřekračovalo rozpětí těchto letounů 4,59 m. Výzbroj byla tvořena buď čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm (dva v trupu, dva v křídle), nebo dvěma trupovými kulomety MG 17 a dvěma křídelními kanóny MG FF ráže 20 mm. Letouny varianty T-0 byly v zimě 1939-40 testovány ve zkušebním středisku v Travemünde. Poté závody v Kasselu vyrobily 60 sériových exemplářů označených Bf 109 T-1. Protože byly práce na obou německých letadlových lodích zastaveny, neměly již tyto stroje speciální palubní vybavení. Letouny byly předány JG 77, která používala rovněž stroje Bf 109 T-0, dříve přechodně zařazené do 11./JG 186. Bf 109 T-1 později dostaly standardní vybavení varianty E-7 a jejich označení bylo změněno na Bf 109 T-2.