Aichi D3A Val
Aichi D3A2 Val
| Motor | : | Kinsei 44 o 1080 hp |
| Rozpětí | : | 14,36 m |
| Délka | : | 10,19 m |
| Výška | : | 3,85 m |
| Nosná plocha | : | 34,90 m² |
| Hmotnost | : | 3 800 kg |
| Max.rychlost | : | 430 km/h |
| Cest.rychlost | : | 296 km/h |
| Výzbroj | : | 2 pevné kulomety vz. 97 ráže 7,7 mm, 1 kulomet vz. 92 ráže 7,7mm a 3 pumy (1x 250 kg a 2x 60kg) |
| Dolet | : | 1 350 km |
| Dostup | : | 10 500 m |
| Posádka | : | 2 |
Výrobce: Aichi Koktiki K.K., závod Funakata, provincie Nagoýa, postavil 1294 kusy, Showa Hikoki Kogyo K.K. v licenci další 201 kus, celkem tedy 1495 kusů. Z nich bylo 476 sériových D3A-1.
Onoho 7. prosince 1941 zasadily D3A-1 strašnou ránu americkému válečnému loďstvu v Pearl Harboru a během roku 1942 pokračovaly ve své zhoubné činnosti. Je asi oprávněné tvrzení, že žádný jiný typ mocností Osy nepotopil tolik spojeneckých válečných plavidel, jako právě tento - v podstatě zastaralý D3A-1. Teprve převaha spojeneckého letectva narůstající během druhé poloviny roku 1942 a v následujících obdobích ukončila tuto činnost Valů.
Japonské námořní letectvo používalo v polovině třicátých let střemhlavých dvouplošníků Aichi D1A-2 (Susie), stavěných podle německého vzorového Heinkelu He60. V létě 1936 vydalo specifikace na moderní střemhlavý jednoplošník, označené 11-Shi, a svěřilo je k realizaci firmám Aichi, Mitsubishi a Nakajima.
U firmy Aichi zpracoval úvodní projekt konstruktér Tokuhishiro Gpake pod značkou AM-17. Volil koncepci dosti prostou - celokovový dolnokřídlý jednoplošník s pevným kapotovaným podvozkem. Pozoruhodné bylo čistě eliptické křídlo, které svádělo ke spekulacím o vlivu Heinkela, ba dokonce o přímém ovlivnění typem He 118; tento střemhlavý typ Japonsko získalo ve dvou kusech, ale ani časově, ani koncepčně He 118 s vývojem D3A-1 neladí. Jistě, Heinkel a jeho slavný He 70 měli určitý vliv na použití aerodynamicky výhodného, ale výrobně složitého eliptického křídla ve světovém letectví, avšak pro D3A-1 se to zdá být vliv okrajový.
První prototyp AM-17 byl hotov v prosinci 1937 a v lednu následujícího roku zahájil letové zkoušky. Výsledky nebyly povzbuzující. Devítiválec Nakajima Hikari 1 a 522 kW (710 k) zjevně výkonem nestačil, stroj byl při obratech nestabilní a zklamaly brzdicí mříže pod křídlem, konstruované podle vzoru německých Ju 87. Druhý prototyp proto prošel dosti obsáhlým procesem změn a úprav. Dostal motor Mitsubishi Kinsei 3, čtrnáctiválcový dvouhvězdicový typ o 617 kW (840 k), zvětšenou svislou plochu, pevnější zakotvení brzdicích mříží a plochu křídla zvětšenou ze 33 na 35 m2. V prosinci 1939 prošel tento prototyp, označovaný již D3A-1, soutěžními zkouškami s konkurenčním typem Nakajima D3N-1 a vyšel z nich vítězně. Byl pak zaveden jako palubní bombardér vz. 99, model 11.
Sériové D3A-1 byly poháněny motorem Kinsei 43 o 786 kW (1070 k), plocha křídla se poněkud zmenšila a svislá plocha přecházela do trupu táhlým kýlem. Výzbroj tvořily dva pevné kulomety vz. 97 ráže 7,7 mm nad motorem a jeden pohyblivý kulomet vz. 92 stejné ráže pro pozorovatele/radistu. Pod trupem visela na výklopné vidlici jedna puma o 250 kg, pod vnějšími částmi křídla, vně brzdicích mříží, byly závěsy pro jednu pumu 60 kg na každé straně.
Palubní zkoušky D3A-1 probíhaly v roce 1940 na letadlových lodích Kaga a Akagi. Letouny byly nasazeny v Číně ještě před Pearl Horborem, ale unikly pozornosti, takže útok 126 letounů na Oahu byl i v tomto ohledu překvapující. Velmi dobře vycvičené osádky dosahovaly v první fázi války okolo 85 % přesnosti zásahů lodních cílů, ale s rostoucím počtem ztrát se zálohy dobrých pilotů rychle vyčerpávaly. Bitvy v Korálovém moři, u Midwaye, Guadalcanalu a Santa Gruz znamenaly tak obrovské ztráty na letounech, letcích i letadlových lodích, že se D3A-1 musely stáhnout na pobřežní letiště a jejich účinnost rychle pozbývala na významu.
Od června 1942 vycházely z linky výkonnější D3A-2 s motory Kinsei 54 o 956 kW (1300 k), když předtím poslední výrobní bloky D3A-1 létaly s motorem Kinsei 44 o 794 kW (1080 k). D3A-2 se poznaly podle jemnějšího motorového krytu, kuželu na vrtulovém náboji a delší kabiny pro pozorovatele D3A-2, nebo-li model 22, se objevily u jednotek na podzim 1942 a stavěly se licenčně i u firmy Showa.
Na palubách letadlových lodí je většinou nahradily výkonnější a rychlejší letouny Yokosuka D4Y Suisei (Judy). D3A-1 a -2 z pobřežních letišť zasáhly ještě ve větší míře do bojů o Filipíny v roce 1944, ale to byla jejich labutí píseň. Zůstaly pak už jen jako cvičné na japonských domovských základnách jako typy D3A-2K. V závěrečné fázi války se jako jednomístné pokoušely i o sebevražedné útoky.