Tachikawa SS-1
Tachikawa SS-1
| Motor | : | dva dvouhvězdicové čtrnáctiválce Mitsubishi Ha-102 o výkonu 1 080 hp |
| Rozpětí | : | 19,96 m |
| Délka | : | 11,76 m |
| Výška | : | 3,46 m |
| Nosná plocha | : | 51,30 m² |
| Hmotnost | : | 5 157 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 6 740 kg |
| Max.rychlost | : | 475 km/h |
| Dolet | : | 2 200 km |
| Dostup | : | 10 000 m |
| Posádka | : | 6 |
Celkem vyrobeno 119 kusů verze LO, 121 kusů Ki-56 a jeden prototyp SS-1.
Z civilních zákazníků Lockheadu bylo před válkou největším Japonsko. Továrna Tachikawa dostala v průběhu března až července 1938 dvacet demontovaných letounů L-14-38, což bylo tovární značení odpovídající obchodnímu L-14-WG-3B, tedy s motory Wright Cyclone R-1820-G3B po 662 kW (900 k). Tachikawa je zkompletovala a prodala dále dopravní společnosti Nihon Koku K.K. Ta je nasazovala na spojích mezi Japonskem a Čínou prakticky po celou dobu války.
Tachikawa získala také licenční výrobní práva na typ L-14-38 a v roce 1939 je využila na objednávku armádního letectva. To ovšem požadovalo úpravu interiéru pro své účely a také montáž motorů Mitsubishi Ha-26-l o stejném výkonu. Vznikla tak 64 letadla s označením LO, postavená v létech 1940 až 1942. Do roku 1941 se na výrobě podílela i firma Kawasaki, od níž odešlo 55 kusů.
Armádní letectvo sice objednalo typ LO, ale už od počátku hledělo nedůvěřivě na jeho malou přepravní kapacitu a na některé příliš civilní letové charakteristiky, zejména délku vzletu. Již v září 1939 proto firmě Kawasaki zadalo úkol přepracovat typ na vojenský dopravní. Konstruktér Takeo Doi prodloužil trup, odlehčil konstrukci křídla, zdokonalil vztlakové klapky typu Fowler a použil lehčí motory Nakajima Ha-25 (armádní vzor 99) po 717 kW (950 k). Na pravém boku trupu se objevila velká nákladní vrata se vsazenými menšími dveřmi pro jednotlivé osoby. Celková úspora hmotnosti dala vzdor zvětšení letounu 52 kg. První dva prototypy zahájily letové zkoušky v listopadu 1940 a od prosince 1941 běžela sériová výroba tohoto typu Ki-56 neboli Armádního nákladního typu vz.1. Mohl nést až 2400 kg nákladu. Poprvé se uplatnil při útoku Japonců na Sumatru. Je zajímavé, že i Lockheed podnikl podobnou rekonstrukci L-14, čímž vznikl typ L-18 Lodestar.
Na sklonku roku 1940 dostala firma Tachikawa zakázku na postavení experimentálního letounu určeného pro získání praktických zkušeností s přetlakovou kabinou osádky a s provozem v extrémně velkých výškách. Odpovídalo to všeobecnému trendu ve světových letectvech, třebaže to do Japonska přišlo s mírným zpožděním. Bombardování z velkých výšek mimo dostupu standardních stíhacích letounů soupeře se stalo snem všech vojenských letectev světa.
Továrna Tachikawa se snažila urychlit vývoj takového letounu a proto se rozhodla nestavět stroj jako zcela nový. Využila draku typu LO, přičemž jako přetlakovou vytvořila jen příďovou a střední část trupu. Ta se proti původnímu vzoru výrazně zkrátila a její prosklení před piloty nevykazovalo obvyklý stupeň čelního skla. Omezil se také počet okének na bocích trupu, stejně jako jejich velikost a tvar - staly se z nich jen malé kruhové průzory. Vstup do kabiny byl na hřbetě trupu, kruhový a hermetický.
Protože standardní motory Ha-26-I neměly dostatečný výkon pro dostup, namontovaly se do nového typu, označeného SS-1, dvouhvězdicové čtrnáctiválce Mitsubishi Ha-102 se vzletovým výkonem 794 kW (1080 k). Ve výšce 2780 m dávaly 775 kW (1055 k) a v 5760 m ještě 702 kW (955 k). Vrtule byly třílisté, automatické. Osádku tvořil šestičlenný tým pilotů a měřicích techniků (u typu LO byla osádka tříčlenná, u Ki-56 čtyřčlenná). Prototyp SS-1 byl hotov v květnu 1943 a dlouhou dobu se používal ke zkouškám. Jeho maximální dostup však nepřevýšil 10 000 m, takže se o výzkumu létání v extrémních hladinách nedalo mluvit.
Strojům popsaným v tomto článku, se dostalo skutečně pestré palety kódových označení ve spojeneckém systému. Všechny názvy ovšem začínaly na T jako Transport. Původní americké L-14-38 byly známy jako Toby. Japonské licenční LO se uváděly jako Thelma a modifikované Ki-56 nesly jméno Thalia. O existenci SS-1 se Spojenci dozvěděli až po válce. I tak už byli asi hláskaři zmateni těmi, zřejmě zbytečnými rozdíly.