Nakajima Ki-44 Shoki
Nakajima Ki-44-IIb Shoki
| Motor | : | hvězdicový čtrnáctiválec Nakajima Ha-109 o výkonu 1 520 hp |
| Rozpětí | : | 9,45 m |
| Délka | : | 8,79 m |
| Výška | : | 3,25 m |
| Nosná plocha | : | 15,00 m² |
| Hmotnost | : | 2 106 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 2 764 kg |
| Max.rychlost | : | 605 km/h |
| Výzbroj | : | čtyři kulomety vz.1 (Ho-103) ráže 12,7 mm |
| Dolet | : | 1 295 km |
| Dolet s přídavnými nádržemi | : | 1 700 km |
| Dostup | : | 11 200 m |
| Posádka | : | 1 |
Vyrobeno celkem 1225 letounů všech typů.
Spojenecké síly, které se ocitly ve válce s Japonskem, měly ztíženou situaci s rozpoznáváním a určováním japonských letadel. Japonci dosti úspěšně utajili rozvoj své letecké techniky a doslova šokovali své protivníky její účinností, alespoň v první překvapivé fázi tichomořského konfliktu. Spojenci ani vlastně kloudně nevěděli, jaká letadla na ně útočí. Výrobce či typ nebyl znám a pokud ano, pak se nesnadno vyslovoval. V červenci 1942 proto vznikl ve spojeneckém výzvědném středisku v Melbourne nápad, rozlišovat japonské letouny snadno vyslovitelnými krátkými jmény. Postupně se tento systém propracovával a byl přijat jako jednotný v celé pacifické oblasti.
Stíhací stroje dostávaly převážně mužská křestní jména, ale byly i výjimky. Jednou z nich bylo pojmenování nového přepadového stíhacího letounu, který se objevil v roce 1942 nad čínskými základnami a překvapoval vysokou rychlostí. Spojenecké jednotky mu začaly říkat Tojo podle tehdejšího japonského ministerského předsedy Hodeki Toja. Toto jméno posléze zevšeobecnělo.
Teprve později se zjistilo, že jde o výrobek firmy Nakajima, a sice o typ Ki-44 s japonským bojovým názvem Shoki. Typem Ki-44 si japonské armádní letectvo objednalo u Nakajimy přepadový stíhací letoun vyznačující se vysokou rychlostí 600 km/h ve výšce 4000 m, do níž se stroj měl dostat za méně než pět minut. Tyto specifikace z roku 1938 byly nesporně náročné. Šéfkonstruktér T. Koyama se měl zaměřit zejména na uvedené parametry, zatímco dosud tolik požadovaná obratnost se dostala do pozadí. To umožnilo navrhnout letoun s poměrně malou nosnou plochou a na japonské poměry s vysokou hmotností na jednotku plochy. Aby se přece jen nezhoršily schopnosti vykonávat bojové obraty nad nutnou míru, použil konstruktér tzv. bojové klapky, tedy diferencovaně otvírané vztlakové klapky na té či oné polovině křídla.
Ki-44 se objevil na letišti Ojima v srpnu 1940. Vyznačoval se kompaktními tvary, vřetenovitým trupem s dokonale zakapotovaným motorem Nakajima Ha-41, což byl čtrnáctiválec o 919 kW (1250 k). Kabinový kryt byl krátký, kapkovitý. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety vz. 89 ráže 7,7 mm nad motorem a dva nesynchronizované kulomety vz.1 (Ho-103) ráže 12,7 mm v křídle. Zkoušky tří prvních prototypů však přinesly zklamání, očekávanou rychlost nedosáhly a tak procházely řadou úprav. Dalších sedm strojů předsériové produkce a dva z prototypů sloužily od 15.září 1941 pokusně v Číně. Japonské armádní letectvo převzalo tento typ do služby až v září 1942. Původní verze měla označení Ki-44-la. Záhy se zavedly všechny čtyři kulomety vz.1 u Ki-44-lb, kde se změnil i chladič oleje. Ki-44-lc měl zase úpravy na podvozku.
Skutečnou velkosériovou verzí se však staly až stroje Ki-44-II, pro něž se podařilo zajistit výkonnější motory Nakajima Ha-109 o 1117 kW (1520 k). První kusy se objevily v srpnu 1942, zprvu jako Ki-44-IIa s výzbrojí odpovídající Ki-44-la. Větší část produkce se však zaměřila na Ki-44-IIb se všemi čtyřmi kulomety vz.1. Stroje určené pro boj proti americkým B-29 nesly jako Ki-44-IIc dva křídelní kanóny Ho-3 ráže 20 mm. Některé dostaly zajímavou zbraň, kanón Ho-301 ráže 40 mm. Střílel beznábojnicové střely s prachovou náplní zalisovanou do zadní části náboje (hnací plyny unikaly dozadu dvanácti tryskami). Ho-301 byl lehký, ale nesl jen deset nábojů s úsťovou rychlostí 232 m/s při kadenci 450 ran za minutu. Dostřel byl jen 150 m.
Poslední verzí byla Ki-44-III s motorem Ha-145 o 1470 kW (2000 k), větší nosnou plochou a změněnou ocasní partií. Začala se zkoušet v červnu 1943 a do výroby šly verze Ki-44-IIIa se čtyřmi kanóny Ho-5 ráže 20 mm a Ki-44-IIIb se dvěma Ho-5 a dvěma Ho-203 ráže 37 mm. Ve výrobě záhy ustoupily modernějším Ki-84.
Ki-44 se používaly od doby Doolittleova náletu na ochranu japonské pevniny, dále v Číně, Malajsku a Barmě a také při ochraně naftových polí na Sumatře. V boji proti B-29 zaznamenaly určité výsledky, ale záhy jejich piloti přešli ve speciálních jednotkách na sebevražedné útoky. Obecně byly Ki-44 sice rychlé, ale hůře ovladatelné a pro méně zkušené piloty až nebezpečné.