Mitsubishi J2M Raiden
Mitsubishi J2M3 Raiden
Motor | : | dvouhvězdicový motor Mitsubishi MK4R-A Kasei 23a o výkonu 1 800 hp |
Rozpětí | : | 10,80 m |
Délka | : | 9,95 m |
Výška | : | 3,95 m |
Nosná plocha | : | 20,05 m² |
Hmotnost | : | 2 460 kg |
Vzletová hmotnost | : | 3 435 kg |
Max.rychlost | : | 587 km/h |
Výzbroj | : | dva kanóny vz. 99 Model 2 ráže 20 mm v křídle a dva kanóny vz. 99 Model 1 ráže 20mm s menší kadencí také v křídle |
Nosnost | : | dvě 60 kg pumy |
Dolet | : | 1 650 km |
Dostup | : | 11 700 m |
Posádka | : | 1 |
Vyrobeno celkem 476 letounů všech typů
V roce 1939, v září, když se v Evropě rozhořela válka, zadalo japonské námořní letectvo specifikace 14-Shi na vývoj přepadového stíhacího letounu pro své pozemní základny. Byly to svým způsobem revoluční specifikace, protože dávaly přednost rychlosti a stoupavosti před dosud striktně vyžadovanou obratností s vytrvalostí. Psalo se v nich o rychlosti 600 km/h ve výšce 6000 m, přičemž tato výška měla být dosažena za méně než 6,5 minuty. Přitom se očekávala přistávací rychlost nejvýše 130 km/h a délka vzletu za bezvětří do 300 m. Výzbroj: dva kulomety a dva kanóny. Měla stačit vytrvalost 45 minut.
Konstruktér firmy Mitsubishi, Jiro Horikoshi, nebyl specifikacemi zaskočen, protože je projednával předběžně od října 1938. Měl však ještě před sebou dokončení vývoje palubního stroje A6M Reisen a k novému typu, označeném zatím v továrních podkladech jako M-20, se dostal až na sklonku roku 1939. Pro pohon M-20 zvolil dvou hvězdicový motor Mitsubishi MK4A Kasei 13 o 1050 kW (1430 k). Aby se co nejdokonaleji kapotoval, dostal motor prodlouženou hřídel, takže vstupní otvor vzduchu byl daleko vpředu a poměrně malý se vsazeným ventilátorem pro lepší chlazení. Křídlo dostalo laminární profil, což byla v roce 1939 novinka.
Vývoj probíhal náročně a tím dosti pomalu. Prototyp s vojenským označením J2M1 byl zalátán dne 20.3. 1942 - piloti si stěžovali na zcela nedostatečný výhled z příliš nízké kabiny. Vyskytly se i jiné nedostatky. Celkem vznikly tři prototypy J2M1, čtvrtý už představoval značné upravenou verzi J2M2, odpovídající požadavkům námořního letectva na změny. Měl kratší příď a motor MK4R-A Kasei 23a o 1323 kW (1800 k) bez tolik prodloužené hřídele, ale stále s ventilátorem. Čtyřlistá vrtule nahradila nevyhovující německou třílistou VDM. Zvětšil se prostor kabiny a zvýšil překryt, jehož okna, včetně čelních skel, byla již plochá netvarovaná, takže také nezkreslovala výhled. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety vz. 97 ráže 7,7 mm nad motorem a dva kanóny vz. 99 Model 2 ráže 20 mm v křídle.
J2M2 byl přijat jako námořní přepadový stíhací letoun Model 11 v říjnu 1942 a bylo mu přiděleno bojové jméno Raiden. Nástup k útvarům však zdržela řada problémů a nehod. Teprve po odstranění závad se první stroje dostaly ke 381. kokutai v Toyohashi v prefektuře Aichi. Do konce března 1943 vzniklo včetně prototypů jen 14 letadel, o rok později byl k dispozici 141 kus. Mezitím výroba přešla paralelně a pak výhradně na verzi J2M3 se stejným motorem, ale bez kulometů. V křídle byly navíc ještě dva kanóny vz. 99 Model 1 s menší kadencí. Byly také plně zapuštěny do křídla.
Zdlouhavý vývoj a trvalé obtíže vedly k tomu, že se námořní letectvo v červnu 1944 rozhodlo pro jiný přepadový stíhací letoun Kawanishi N1K Shiden, případně novější Mitsubishi A7M Reppu. Výroba a vývoj J2M však pokračovaly. Vznikly dva prototypy J2M4 Model 34 s motory Kasei 23c (MK4R-C) opatřenými turbokompresory. Udržovaly výkon 1944 kW (1420 k) až do výšky 9200 m, v níž letadlu dávaly rychlost ještě 582 km/h. Spolu s montáží dvou šikmých kanónů do trupu tak vznikla zbraň nebezpečně ohrožující americké B-29 létající nad Japonsko. Naštěstí pro ně vykazoval motor takové obtíže, že se sériově nestavěl. Nahradil jej však motor M4KU-A Kasei 26a s třístupňovým mechanickým kompresorem, montovaný do strojů J2M5 Model 33. Měl vzletový výkon 1338 kW (1820 k) a ve výšce 7200 m ještě 963 kW (1310 k). J2M5 byl z celé rodiny nejrychlejší - 615 km/h v 6800 m. Přišel na zkušební letiště v květnu 1944, kdy se potřeba přepadových stíhacích letounů při vzrůstající aktivitě B-29 značně zvyšovala. Z útlumového programu J2M se tedy stal přes noc prioritní program a výroba se rozšířila i do námořního arzenálu v Koze. Neustálé technické potíže letadla i začínající nedostatek surovin však působily na uplatnění strojů v boji velmi nepříznivě. I tak pro B-29 znamenaly vážnou hrozbu, zejména, když se na konci války montovaly v dílnách šikmé kanóny za pilotní kabinou. Spojenci se s J2M setkali poprvé nad Marianami v září 1944 a přidělili jim kódové jméno Jack.
Jejich hlavním působištěm však byly mateřské japonské ostrovy. J2M byly rychlé stroje s vysokou stoupavostí a díky bojovým vztlakovým klapkám i dobře ovladatelné. Nevýhodou byly technická nezralost a malý počet.
V několika kusech či malých sériích existovaly i další varianty. J2M3a nesly místo kanónů Model 1 dva Model 2 v pouzdře pod křídlem. Spojením prvků z typů J2M3 vznikl prototyp J2M6. Stále se zdokonaloval výhled z kabiny - u J2M5 byl její překryt již polokapkovitý - a pracovalo se na výkonnějších verzích, ale vše zůstalo jen na papíře.