Kawanishi H6K Mavis
Kawanishi H6K4 Mavis
| Motor | : | čtyři hvězdicové Mitsubishi Kinsei 46 o výkonu 1 070 hp |
| Rozpětí | : | 40,00 m |
| Délka | : | 25,62 m |
| Výška | : | 6,27 m |
| Nosná plocha | : | 170,00 m² |
| Hmotnost | : | 11 707 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 17 000 kg |
| Max.rychlost | : | 340 km/h |
| Výzbroj | : | tři dvojkulomety vz. 92 ráže 7,7mm ve střelištích, kanón vz. 99 ráže 20mm v zadním střelišti, jeden kulomet vz. 92 ráže 7,7mm na přídi trupu |
| Nosnost | : | dvě pumy po 1000kg nebo dvě torpéda po 800kg pod vzpěry křídla |
| Dolet | : | 4 800 km |
| Dostup | : | 9 610 m |
| Posádka | : | 9 |
Celkem postaveno 215 letounů
Doprava ovšem byla jen podružnou činností strojů H6K, vyvinutých především pro dálkový námořní průzkum a protilodní činnost. Specifikace jejich výkonů a vlastností vypsala admiralita jako 9-Shi na čtyřmotorový typ. Při jeho zpracovávání se osvědčila tehdejší metoda „zdvořilostních“ návštěv. Japonci, vedení konstruktéry Hashiguchim a Kikahurou, navštívili britskou firmu Short Brothers, podívali se, jak vyrábí létací čluny a s poklonami se odporoučeli. Doma pak využili nabyté poznatky pro konstrukci typu S. Dne 14. července 1936 už byl zalétán první prototyp H6K1 velkého vzpěrového hornoplošníku pro devítičlennou osádku, poháněný čtyřmi motory Nakajima Hikari 2 po 617 kW (840 k). Po menších úpravách kýlu jej převzalo námořnictvo a bylo velmi spokojeno. Vznikly celkem čtyři prototypy, vybavené posléze motory Mitsubishi Kinsei 43 po 734 kW (1000); ty se staly standardem i pro první sériové provedení H6K2, přijaté v roce 1937 jako Létací člun model 11, vzor 97. Stavěly se v létech 1938-39 v počtu 10 kusů, z nichž dva se přepracovaly na dopravní pro velmi významné osobnosti. Už jako dopravní následovaly dva H6K3.
H6K1 a H6K2 měly po jednom kulometu 7,7 mm vz. 92 na přídi trupu, v motoricky poháněné věži na hřbetě a v prosklené zádi trupu (ten poslední se ovládal opět ručně). Pod vzpěrový systém křídla se mohly zavěsit dvě pumy do hmotnosti po 1000 kg. Případně dvě torpéda po 800 kg. Hlavní sériové verze H6K4, vyráběná v létech 1939 až 1942 ve 127 kusech, dostala zesílenou výzbroj. Na hřbetě trupu za křídlem bylo jedno otevřené střeliště a dvě kapkovitě krytá střeliště, každé s jedním dvojkulometem vz. 92. Záďové střeliště dostalo ručně ovládaný kanón 20 mm vz. 99. Od srpna 1941 se montovaly výkonnější motory Kinsei 46 po 786 kW (1070 k). Zásoba paliva se u H6K4 zvětšila z 7765 na 134101.
Tyto létací čluny, nazývané ve spojeneckém kódu Mavis, byly nesporně úspěšné jako torpédové a bombardovací v první fázi války, zejména při bombardování během útoku na holandské državy ve Východní Indii a na Rabaul. S postupně sílící spojeneckou stíhací ochranou vyšel najevo závažný nedostatek Mavisů - zcela chybějící ochrana osádky a palivových nádrží. Důsledkem se stalo stažení H6K4 z takové činnosti a použití při dálkovém průzkumu v oblastech neohrožovaných spojeneckým letectvem. V roce 1942 se rozbíhala sériová výroba nových a podstatně výkonnějších létacích člunů H8K1 (Emily). Pro dobu, než se plně zavedou ve službě, dodával Kawanishi ještě sérii 36 kusů H6K5 s motory Kinsei 53 po 956 kW (1300 k). Otevřené střeliště na přídi bylo nahrazeno uzavřenou věží s kulometem vz. 92 na hřbetě trupu těsně za pilotním prostorem. Toto provedení se zkoušelo na 119. sériovém H6K2 už v roce 1941.
Když se v roce 1940 produkce letounů H6K stabilizovala, mohla továrna pomýšlet na dodávky civilní společnosti Dai Nippon Koku K.K. i pro potřeby vyšších velitelů a štábů námořního letectva. V létech 1940 až 42 vzniklo tedy 16 strojů H6K2-L (ačkoli nádržemi odpovídaly H6K4) bez výzbroje, ale s ponechanou záďovou věží. V trupu byla kabina pro osm cestujících na sedadlech či pro čtyři ležící a za ní další prostor pro deset sedadel plus potřebné toalety apod. Následovalo 20 H6K4-L a další dva byly dodatečně upraveny z vojenských průzkumných H6K4. Těmto dopravním strojům přidělili ve spojeneckém kódu jméno Tillie.