Savoia Marchetti SM-79 Sparviero
Savoia Marchetti SM-79
| Motor | : | tři hvězdicové vzduchem chlazené devítiválcové Alfa Romeo AR 126RC-34 o výkonu 780 hp |
| Rozpětí | : | 21,20 m |
| Délka | : | 15,62 m |
| Výška | : | 4,40 m |
| Nosná plocha | : | 61,70 m² |
| Hmotnost | : | 6 800 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 10 500 kg |
| Max.rychlost | : | 430 km/h |
| Výzbroj | : | tři kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm a jeden kulomet Lewis ráže 7,7 mm |
| Nosnost | : | maximálně 2 500 kg pum |
| Dolet | : | 3 300 km |
| Dostup | : | 6 500 m |
| Posádka | : | 5 až 6 |
Celkem bylo postaveno okolo 1260 letadel všech typů.
Italský třímotorový bombardovací a torpédový letoun SM-79 Sparviero se počtem vyrobených kusů nemůže rovnat bombardérům jiných válčících mocností, avšak přesto se osvědčil jako velmi účinná zbraň v oblasti Středozemního moře.
Šéfkonstruktér ing.Alessandro Marchetti jej původně navrhl jako dopravní pro osm cestujících s úmyslem nasadit jej jako italský trumf v závodech dopravních letadel mezi Velkou Británií a Austrálií (McRobertson Race) v roce 1934. Letouny však nestihl včas postavit (prototyp I-MAGO vzlétl až 8.října 1934). Již při zkouškách stroj osvědčil vysokou rychlost. Po náhradě nespolehlivých motorů Piaggio P-IXRC-40 o 485 kW (660 k) spolehlivějšími Alfa-Romeo 125RC-35 o 500 kW (680 k) vzrostly výkony ještě více. Prototyp vykonal několik pozoruhodných dálkových přeletů a získal i mezinárodní rekordy FAI.
Druhý prototyp již dokončili jako vojenský bombardovací SM-79 s motory A-R 126RC-34 a vzlétl poprvé 2.září 1935. Firma měla potíže s jeho prosazováním, protože vojenské letectvo mělo na mysli jinou koncepci a nepovažovalo úpravu dopravního stroje za vhodnou. Generál Vale, účastník dálkového přeletu do tehdejší italské Východní Afriky, však prosadil zakázku na 24 kusů ověřovací série. Skutečně se podařilo zlomit odpor, když se tyto stroje dostaly mezi říjnem 1936 a lednem 1937 do služby. Regia Aeronautica tak dostala jeden z nejrychlejších bombardovacích strojů té doby. SM-79 měly záhy předvést své výkony na skutečném bojišti.
Itálie se aktivně zapojila do španělské občanské války mimo jiné i leteckým útvarem Aviazione Legionaria. Dodala postupně 178 letounů SM-79, částečně pro tuto jednotku se základnou na Palma di Malorca, částečně přímo pro Francovo letectvo, to navíc získalo zbylé stroje po ukončení bojů. SM-79 se aktivně účastnily náletů na španělská města, mimo jiné i na Barcelonu a Guernicu a při své vysoké rychlosti vykazovaly poměrně malé ztráty.
Mezitím SM-79 získaly další rekordy. Dva stroje s motory Fiat A-80RC-41 a Piaggio P-IXRC-40 po 734 kW (1000 k) zlepšovaly postupně rychlosti na okruhu 1000 km z 424 na 431 a posléze na 444 km/h, vždy s nákladem 2000 kg. Pět upravených SM-79C a jeden standardní SM-79 se účastnily závodu Istres - Damašek - Paříž (6190 km) pořádaného francouzským aeroklubem mezi 20. a 21.srpnem 1937. Italové tehdy triumfovali, obsadili první tři místa a další dobrá umístění do 8.pořadí, přičemž nejlepší rychlost byla 418 km/h. Ze čtyř strojů SM-79C pak upravili verzi SM-79T pro transatlantický přelet do Brazílie, kde v lednu 1938 stroje zůstaly ve službách vojenského letectva.
Od počátku roku 1938 šly dodávky SM-79 přednostně pro italské vojenské letectvo, které je považovalo právem za svůj stěžejní stroj. SM-79 měl klasickou smíšenou konstrukci, celodřevěné vodotěsné křídlo, trubkovou kostru trupu a duralový, překližkový a plátěný potah. Osádku tvořili čtyři muži, později pět. Protože SM-79 byl dosti rychlý, měl směrem kupředu jen jeden pevný kulomet Breda-SAFAT ráže 12,7 mm s 350 náboji. Vyčníval z hrbu na hřbetě trupu, v jehož zadní části byl pohyblivý kulomet stejné ráže s 500 náboji. Ve výstupku pod trupem byl vpředu pumový zaměřovač, vzadu další kulomet 12,7 mm s 350 náboji. Z bočních oken mohl střílet kulomet Breda/Lewis 7,7 mm (350 nábojů) vysunovatelný na obě strany. Náklad pum činil 12 kusů po 120 kg nebo pět po 250 kg či dvě po 600 kg v trupové pumovnici.
V létě 1938 objednala Jugoslávie 45 kusů a skutečně je v krátkosti dostala. To byla výjimka, Regia Aeronautica rychle budovala bombardovací jednotky a v červnu 1940 měla k dispozici 14 stormo, vyzbrojených typem SM-79. Podnikaly nálety na Maltu, Bizertu, na Tunis i Marseille, snažily se podporovat italské ofenzívy v Africe, útočily na spojenecké loďstvo. Od srpna 1940 se množily i útoky s jedním torpédem ráže 450 mm. Postupně se torpédování stalo hlavním úkolem SM-79. Dne 23.března 1943 zalétali v továrně prototyp SM-79bis, upravený speciálně pro tento účel. Byl vybavený motory A-R 128RC-18 o 700 kW (900 k) a bez břišní gondoly. Výroba přešla na tento typ a starší stroje se na jeho úroveň upravovaly.
Po kapitulaci Itálie zůstal větší počet SM-79 a -79bis na severu a tam se dále stavěly i upravovaly (obvykle s pevným kanónem 20 mm a kulometem 12,7 mm v bočních oknech). Na jihu zbylo jen 29 kusů a ty se připojily ke spojencům.