Saiman 200
Saiman 200
| Motor | : | řadový kapalinou chlazený čtyřválec Alfa Romeo 115 o výkonu 185 hp |
| Rozpětí | : | 8,78 m |
| Délka | : | 7,47 m |
| Výška | : | 2,50 m |
| Nosná plocha | : | 22,00 m² |
| Hmotnost | : | 761 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 1 056 kg |
| Max.rychlost | : | 220 km/h |
| Dolet | : | 475 km |
| Dostup | : | 6 000 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem postaveny tři prototypy a 140 sériových letadel.
Od roku 1929 sloužily v leteckých školách vojenského letectva velice oblíbené elementární školní dvouplošníky Caproni Ca.100. Ani ten nejoblíbenější školní letoun však neujde společnému osudu všech typů, jednou zastará a potřebuje náhradu. Italské vojenské letectvo Regia Aeronautica dospělo k tomuto poznatku v roce 1937 a rozhodlo se řešit náhradu formou soutěže. Přihlásily se do ní dva typy. Firma Caproni ji obeslala projektem Ca.164, dvojplošníkem rozvíjejícím pouze téma dané starým Ca.100. Slibnější byl projekt Saiman 200, jímž se přihlásilo k samotné vývojové práci firma Societa Anonima Industrie Meccaniche Aeronautiche Navali. Vznikla v roce 1934 na Lidu di Roma na základě staršího podniku Societa Anonima Naviagazione Aerea, který měl v náplni především opravy letadel. To zůstalo i na začátku činnosti firmy Saiman, ale její šéfkonstruktér ing.Mario Botiini se záhy snažil uplatňovat vlastní myšlenky. Konstrukcí typu 200 konkuroval firmě Caproni přesto, že Saiman byla finančně řízená koncernem hraběte Caproniho.
Mezi prosincem1937 a únorem 1938 dostala továrna Saiman oficiální zakázku na tři prototypy dvojplošníku 200 s motory Alfa Romeo 115, čtyřválci o výkonu 136 kW (185 k). V březnu 1938 se zakázka rozšířila o dva typy Saiman 200 pro dopravní společnost Ala Littoria a o tři stroje Saiman 205, to byly identické letouny, avšak s motory Alfa Romeo 110 o pouhých 88 kW (120k).
V listopadu 1938 zalétal slavný rekordní pilot Mario de Bernardi první prototyp Saiman 200 s evidenčním číslem MM364. Následovaly stroje MM365 a MM366, zatímco Saiman 205 dostal označení MM389 až MM391. Civilní Saimany 200 se nakonec nestavěly. Ještě v listopadu 1938 se MM364 dostal na zkušební a výzkumnou základnu vojenského letectva Centro Sperimentale na římském letišti Guidonia, kde prodělával porovnávací zkoušky s Ca.164. Výsledky nebyly oslňující, Ca.164 zklamal výrazněji, zatímco Saiman 200 vykazoval, především díky modernějším profilům křídla řady NACA, příznivější vlastnosti. Ca.164 nebyl dokonce připuštěn ani k základní akrobacii a později se používal hlavně ke kurýrním letům.
Druhý Saiman 200 MM365 začal létat v únoru 1939. Vyznačoval se některými úpravami, které vyplynuly ze zkoušek prvního kusu, například zvětšenou plochou křidélek. V červenci 1939 se však projevil výrazně nedostatek výkonu motoru. Oba typy pak procházely obvyklým scénářem zkoušek, předvádění vojenským komisím a dalších akcí, předcházejících rozhodnutí o sériové výrobě. Během nich se uskutečňovala drobná zlepšení, použil se nový typ vrtule atd. Všeobecně se oceňovala robustnost celodřevěné kostry letounu s překližkovým potahem, výrazně odolnější než smíšená kostra Ca.164.
Rozhodnutí o stavbě 75 strojů první série Saiman 200 padlo v září 1939, přičemž typ 205 neprošel zkouškami. Nároky na výrobu byly značné. Regia Aeronautica požadovala prvních 50 kusů nejpozději k 1.dubnu 1940 a zbývajících 25 v červnu. Ukázalo se, že mateřská továrna není schopna zajistit takový objem prací. Mezi listopadem 1940 a březnem 1941 dodala 25 kusů a většina produkce přešla do závodu Caproni Vizzola.
Pětadvacet strojů z Lido di Roma neslo čísla MM51563 až MM51587, zatímco série 75 letounů z Vizzoly, stavěných mezi únorem až květnem 1941, neslo označení MM51178 až MM51252. V květnu 1941 navázala další série, tentokráte 40 kusů MM51253 až MM51292. Produkce skončila v srpnu 1941.
Mrak nevole se nad typem Saiman 200 objevil v březnu 1940, kdy začal působit nový náčelník štábu letectva generál Pricolo. Prohlásil akrobatické schopnosti typu 200 za nedostatečné a snažil se omezit výrobu. Prosazoval vývoj nových typů, ale letectvo oponovalo, že by počet školních letounů byl typově příliš vysoký a bránil jednotnosti metodiky. Typ 200 tedy nakonec zůstal. Prvních deset sériových strojů bylo hotovo v prosinci 1940, v květnu 1941 jich bylo 28 dalších. V srpnu 1941 se Saimany 200 dostaly do všech devíti elementárních škol Regia Aeronautica, jedna přibyla v roce 1943 v Mostaru. V lednu a únoru 1943 se stroj MM51180 zkoušel v Perugii s přistávacím hákem pro službu na letadlových lodích, a to spolu s Fiatem G.50, Reggiane Re.2001, Junkersem Ju 87C-1 a Aradem Ar 96B-1/U2. Pro tak lehký letoun bylo zatížení od háku a brzdících lan příliš náročné.
Na sklonku války v Itálii sloužily Saimany 200 hlavně jako spojovací. Američané ukořistili na Sicílii stroj MM51224 a dost s ním létali. Luftwaffe zabavila 31 kusů. Chorvatské ustašovské letectvo získalo od Italů 25 kusů. Poslední stroj MM51279 létal v Itálii ještě v roce 1947.