Reggiane Re 2002 Ariete II
Reggiane Re 2002
| Motor | : | dvouhvězdicový vzduchem chlazený čtrnáctiválec Piaggio P.XIX RC-45 Turbine B o výkonu 1 175 hp |
| Rozpětí | : | 11,00 m |
| Délka | : | 8,08 m |
| Výška | : | 3,20 m |
| Nosná plocha | : | 20,40 m² |
| Hmotnost | : | 2 280 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 060 kg |
| Max.rychlost | : | 510 km/h |
| Výzbroj | : | dva synchronizované kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm a dva kulomety Breda-SAFAT ráže 7,7 mm |
| Nosnost | : | puma o hmotnosti 200 kg |
| Dolet | : | 1 100 km |
| Dostup | : | 10 500 m |
| Posádka | : | 1 |
Celkem bylo postaveno 255 letadel.
Mezi italskými stíhacími letouny byly v poměrně malém počtu zastoupeny výrobky firmy Reggiane, třebaže byly zdařilé a výkonné. Neprosadily se proti konkurenci tradičních dodavatelů, firem Fiat a Macchi, a byly odsouzeny k okrajové úloze. První sériový stíhací letoun Re-2000 Falco I se sice vyráběl ve větším počtu, ale byl určen převážně pro export do Maďarska a Švédska.
Zdařilý drak Re-2000 posloužil potom jako základ pro typ Re-2001 Falco II s řadovým motorem Alfa Romeo RA 1000 RC-41a (DB 601A-1). V roce 1941, když italské letectvo vyhodnotilo dosavadní zkušenosti z vedení války ve vzduchu v Evropě, vznikl požadavek na speciální bombardovací stíhací nebo dokonce bitevní stíhací letoun, konstruovaný výhradně pro operace v nevelkých výškách. Konstruktéři firmy Reggiane vyhověli těmto požadavkům a vypracovali projekt Re-2002. Opět byl základem typ Re-2000, tentokrát v provedení III.série, se všemi charakteristikami dosavadní konstruktérské linie Re. Byl to celokovový dolnoplošník s poloeliptickým křídlem a vystupujícím kabinovým krytem, který zajišťoval velmi dobrý výhled. Zachován zůstal i podvozek, zatahovaný dozadu do křídla tak, že kola zapadla naplocho do výřezů v potahu.
Hlavní novinkou bylo použití dvouhvězdicového čtrnáctiválce Piaggio P.XIX RC-45 Turbine B s výkonností 866 kW (1175 k) a sníženým dostupem. Motor byl velmi pečlivě kapotovaný pod krytem s malým průměrem vstupního otvoru navazujícím na velký kužel třílisté vrtule. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm nad motorem. Zásoba nábojů byla rozdělá nesymetricky, pravá zbraň měla 450 nábojů, levá 390. Podobně byly rozděleny nábojové pásy pro dva křídlové kulomety Breda-SAFAT ráže 7,7 mm, levý měl 350 a pravý 290 nábojů. Pod trupem byl závěs pro jednu pumu o hmotnosti do 200 kg, avšak stroj byl vyzkoušen i s torpédem v podvěsu. Největší nesený náklad mohl dosáhnout 650 kg.
Bojové jméno sériových letounů znělo Ariete. Objevily se poprvé na Sicílii na sklonku roku 1942, kdy tvořily výzbroj 5.bitevní letky (5° stormo da assalto). Byly však téměř úplně zničeny spojeneckým letectvem ve vzdušných bojích. V červenci 1943 začalo přezbrojování 101. a 102.skupiny bitevního letectva se základnami v Lonate Pozzolo a v Tarquinii na letouny Ariete, avšak v důsledku italské kapitulace již dokončeno nebylo. V září 1943 mělo italské letectvo ve stavu 34 letouny Re-2002 u 55. a 24 u obnovené páté letky, obě měly základnu v Mandurii. Z nich bylo v letuschopném stavu 16 a ty se ve zmatku v období kapitulace dostaly na obě strany fronty. Část jich používalo letectvo Italské socialistické republiky, což byl loutkový Mussoliniho fašistický stát v severních oblastech Itálie, zcela závislý na němcích a udržovaný při životě jen fašistickým terorem. Některé letouny převzala do svých služeb i luftwaffe a nasazovala je v Jugoslávii. Jeden čas se uvažovalo o obnově výroby s německými motory BMW 801, avšak k tomu již nedošlo. Jiné stroje se dostaly do služeb spojeneckého, italského letectva, které spolupracovalo se spojenci a poměrně účinně zasahovalo proti němcům.
S letounem Ariete se hodně experimentovalo, než byl nalezen nejvýhodnější a zároveň nejúčinnější tvar motorového krytu a krytu kabiny. I potom se objevovaly ojedinělé pokusné verze, například Re-2002bis, která se vyznačovala podvozkem zatahovaným do křídla směrem od trupu, tento systém použil později letoun Re-2005 s řadovým motorem. Jeden čas se uvažovalo o zavedení výroby doprovodného stíhacího letounu Re-2002S což byla úprava s přídavnou palivovou nádrží pod trupem místo pumy. Bylo však vyzkoušeno jen několik prototypů.
Re-2002 byl základem prototypu Re-2004, stavěného nedlouho před italskou kapitulací. Měl být poháněn řadovým čtyřiadvacetiválcem do X Isotta Fraschini RC-25/60 Zeta o výkonu 919 kW (1250 k), avšak vývoj motoru se zdržel tak, že stroj nebyl dokončen.