CMASA Fiat RS-14
CMASA Fiat RS-14
| Motor | : | dva dvouhvězdicové vzduchem chlazené čtrnáctiválce Fiat A-74 RC-38 o výkonu 870 hp | |
| Rozpětí | : | 19.54 m | |
| Délka | : | 14.10 m | |
| Výška | : | 5.63 m | |
| Nosná plocha | : | 50.00 m² | |
| Hmotnost | : | 5 470 kg | |
| Vzletová hmotnost | : | 8 000 kg | |
| Max.rychlost | : | 390 km/h | |
| Výzbroj | : | jen kulomet Scotti ráže 12,7 mm a tři kulomety Breda-SAFAT ráže 7,7 mm | |
| Nosnost | : | maximálně 400 kg pum | |
| Dolet | : | 2 500 km | |
| Dostup | : | 6 300 m | |
| Posádka | : | 4 až 5 |
Celkem postaveny dva prototypy a 186 letadel všech verzí.
V Marina di Pisa sídlila od roku 1922 Societa di Costruzioni Meccaniche di Pisa. Její založení inicioval a pracovní náplň zajistil německý Dornier, který doma po první světové válce nesměl stavět těžší letadla. Umístil sem část produkce svých slavných létacích člunů typu Wal, ale také dopravních Delphinů i pozdějších typů Do E a Do F. V roce 1930 získal firmu koncern Fiat a přeměnil ji na svou filiálku Costruzioni Meccaniche Aeronautiche S.A. (CMASA), psané někdy i jako CMASA/Fiat. Vývojovou a výrobní náplní byly převážně vodní letouny, ještě v roce 1933 Dornierův Wal s továrním označením MF-5 (Marina-Fiat). Konstruktér ing. Giuseppe Gabrieli vyvinul a stavěl cvičné dvouplošníky G-8 a za války se zde vyráběly dvoumístné cvičné verze stíhacího Fiatu G.50B i pokusná G-50V s kapalinou chlazeným motorem DB 601 A. Vznikl zde i plovákový prototyp stíhacího dvouplošníku Fiat Cr-42, označený ICR-42.
Za nejproslulejší typ této továrny je však nutno považovat dvoumotorový celokovový plovákový průzkumný a bombardovací letoun RS-14. Vznikl spoluprací hlavních inženýrů Rosatelliho a Stiavelliho, od jejichž jmen byla odvozena i typová zkratka, s ing. Lazzarinem. Vcelku je možno letoun posoudit jako jednu z nejzdařilejších italských konstrukcí té doby. První ze dvou prototypů zalétal v květnu 1939 pilot Trojano. Stroj udivoval nejen jednoduchostí a ladností tvarů, ale i vynikajícími výkony a letovými vlastnostmi. Italské letectvo bezprostředně objednalo sériovou výrobu pro své námořní průzkumné a protiponorkové jednotky.
RS-14 byl celokovový středoplošník s osádkou čtyř až pěti mužů. Poháněly jej dva dvou hvězdicové čtrnáctiválce Fiat A-74 RC-38 s výkonem po 640 kW (870 k), kryté prstenci NACA. V bohatě prosklené vřetenovité přídi nebyla žádná výzbroj. Na hřbetě trupu měl střeleckou věž Lanciani Delta E s kulometem Scotti ráže 12,7 mm, se zásobou 350 nábojů; dalších 300 nesl v záloze. Prototypy (evidenčních čísel MM.380 a MM.383) byly neozbrojeny, ale s věží se počítalo. Stroje první série (MM.35386 až MM.35397) se stavěly mezi květnem a prosincem 1941 (měly neoficiální označení RS-14A) a dostaly na několik strojů pohyblivý kulomet do nevyzbrojené přídě (typ Breda-SAFAT ráže 7,7 mm). Dvanáct kusů první série sloužilo převážně ke zkouškám a k výcviku osádek.
Mezi dubnem a červencem 1942 byly postaveny stroje série 2 (MM.35401 až MM.35422), označované někdy jako RS-14B. Byly vybavovány jako protiponorkové a protilodní a ještě v témže roce přicházely k jednotkám operujícím v oblastech Tyrhénského a Jónského moře, v jižní části Adriatiku a v prostoru Sardinie. Letouny druhé série se vyznačovaly táhlým odnímatelným pouzdrem pod trupem. Byly v něm závěsníky pro dvě hlubinné nálože po 160 kg či pro čtyři po 100 kg, případně pro šest po 40 nebo 50 kg. Dostaly navíc po jednom výkyvném kulometu Breda-SAFAT ráže 7,7 mm do nových bočních střelišť na obou stranách trupu na úrovni odtokové hrany křídla. Každý měl zásobu 500 nábojů. Některé stroje létaly bez pouzdra pod trupem a používaly se k průzkumu (v trupu byla kamera AGR-90) či k doprovodu hladinových konvojů směřujících do severní Afriky. Dokonce měly zajišťovat i vzdušnou ochranu lodí.
Nejpočetnější série 3 (MM.35639 až MM.35788) se stavěla od července 1942 do září 1943. Tyto stroje se neoficiálně označují jako RS-14C. Od strojů druhé série se nelišily, část z nich však byla zjednodušena, s výbavou pro záchranu letců sestřelených do moře, bez možnosti zavěšení pouzdra pod trupem. V září 1943, když Itálie vyhlásila kapitulaci, bylo u jednotek Regia Marina roztroušeno 39 letadel RS-14 všech verzí. Dvanáct jich zůstalo v severní části Itálie, obsazené Němci, a při vytvoření Italské sociální republiky pod Mussoliniho vedením v říjnu 1943 se dostaly do služeb Aviazione della RSI a tedy do područí Luftwaffe. Rovněž dvanáct odlétlo se svými osádkami na jih a uposlechlo výzvy generála Badoglia, aby se připojilo ke Spojencům. Deset z nich operovalo posléze z přístavu Taranto. Po ukončení bojů přešly do výzbroje Aeronautica Militare, řádně konstituovaného italského vojenského letectva.
Úspěšné nasazení typu RS-14 vedlo v roce 1942 k myšlence využít draku i jako pozemního stroje. Vznikl typ AS-14 opatřený zatahovacím podvozkem s koly, uvažovaný jako bombardovací a bitevní. V roce 1943 se prototyp rozbil během zkoušek a dále se již nepokračovalo.