Fiat G-50B Bicomando
Fiat G-50B
| Motor | : | dvouhvězdicový vzduchem chlazený čtrnáctiválec Fiat A-74 RC-38 o výkonu 840 hp |
| Rozpětí | : | 10,98 m |
| Délka | : | 7,80 m |
| Výška | : | 2,96 m |
| Nosná plocha | : | 18,25 m² |
| Hmotnost | : | 1 940 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 2 425 kg |
| Max.rychlost | : | 456 km/h |
| Dolet | : | 500 km |
| Dostup | : | 9 500 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem postaveno 5 předsériových a 95 sériových letadel.
Italské vojenské letectvo poměrně záhy zjistilo potřebu dvoumístných cvičných verzí řadových stíhacích letounů. Výrazně usnadňovaly přechod pilotních žáků od cvičných elementárních letounů k bojovým, snižovaly počet nehod a celkově zrychlovaly výcvik. V roce 1926 se stal standardním stíhacím letounem italského letectva dvouplošník Fiat CR-20 a firma již v následujícím roce vyvinula jeho dvoumístnou verzi CR-20B. Stavěla se pak v továrně Aeronautica Gabardini S.A. v Cameri, známé spíše pod zkratkou CANSA (Costruzioni Aeronautiche Novaresi S.A.), kterou přijala v roce 1936. O tři roky později ji odkoupil Fiat jako svou pobočku.
Stejnou dvoumístnou cvičnou verzi Fiat zavedl i pro typy CR-30 a 42, tedy CR-30B a CR-42B. Ten druhý se používal až do začátku padesátých let. Z moderních italských stíhacích jednoplošníků z konce třicátých let se jako první dostal do služby u Reggia Aeronautica celokovový Fiat G-50 Freccia konstruktéra Giuseppe Gabrieliho. Přechod k jednoplošníkům ve stíhacím letectvu představoval natolik závažný krok, že italské letectvo bezprostředně požadovalo dvoumístnou zaškolovací verzi tohoto typu.
Fiat svěřil tuto práci své pobočce CMASA (Costruzioni Meccaniche Aeronautiche S.A.) se sídlem v Marina di Pisa. I to byla původně starší italská letecká továrna Societa di Costruzioni Meccaniche di Pisa, založená již roku 1922 a proslulá licenční výrobou Dornierových celokovových vodních letadel, zejména Valů. V roce 1929 ji převzal Fiat a po roce jí změnil název.
Rekonstrukce v Marina di Pisa probíhala pod dozorem ing. Gabrieliho. Italské letectvo již 12.prosince 1939 objednalo 95 letounů G-50B, takže práce bylo třeba urychlit. Dne 30.dubna 1940 zalétal Ezio Guerra na letišti Pisa St.Giusto první prototyp G-50B se sériovým číslem MM.3615. Ing.Gabrielimu se podařilo vměstnat druhý pilotní prostor do trupu tak, že se délka nezměnila. Původní pilotní prostor zůstal zachován pro instruktora. Před ním měl místo žák. V souladu s požadavky letectva dostal jeho i prostor plně uzavřený kryt, odsunující se od čelního štítku dozadu. Sériové G-50 totiž měly zaskleny jen boky krytu, strop zůstával volný. Stalo se tak na výslovné přání stíhacích pilotů, kteří dostali typ G-50 k vyzkoušení ještě ve Španělsku. Cítili se v uzavřeném prostoru příliš stísněni a obávali se, že v případě nutnosti vyskočit se kryt zasekne a oni zůstanou uvězněni uvnitř. To ostatně nebyly jen obavy italských letců, obtíže s přechodem z otevřené na uzavřenou kabinu prožívali vlastně všichni starší piloti. Italské letectvo však chtělo, aby noví adepti už přešli zásadně na uzavřené kabiny a proto ji G-50B měl. Pilotní instruktor seděl v druhém prostoru s podobným provedením jako u sériových jednomístných G-50, boční zasklené části se sklápěly dolů a strop zůstal nekrytý.
Motor zůstal stejný jako u stíhacích letounů, tedy dvou hvězdicový čtrnáctiválec Fiat A-74 RC-38 s výkonem 617 kW (840 k), opatřený třílistou kovovou stavitelnou vrtulí. Byl ukryt pod prstencem NACA s regulačními klapkami pro výstup chladicího vzduchu na zadní části. Letoun byl neozbrojen a létal bez rádia.
První prototyp prošel úspěšně zkouškami na letišti Guidonia a v červnu 1940 dostala pilotní škola v Udine na letišti Campoformido první čtyři předsériové G-50B k vyzkoušení v praktickém provozu. Letouny ze sériové výroby pak přišly na cvičné základny v Gorizii, Castiglione del Lago a v Rimini a postupně i na další letiště, kde probíhal výcvik stíhačů.
Dne 9.března 1942 v Guidonii zkoušeli jeden letoun G-50B (MM.6458) upravený jako pozorovací, se zadním prostorem bez řízení, jen se sedadlem pozorovatele. Firma CMASA jej nabízela italskému vojenskému letectvu, ale to dalo přednost podobně řešenému typu Regianne Re-2003. MM.6458 pak opět změnili na cvičný. Jen v projektu zůstal návrh na noční stíhací verzi G-50B vyzbrojenou dvěma kulomety SAFAT ráže 12,7 mm.
Protože dodávky letounů Nardi FN-315, určených pro moderní pokračovací výcvik, zůstaly daleko za plánem, rostla potřeba dvoumístných cvičných stíhacích strojů s postupem času do závažných rozměrů. Italské letectvo využívalo všech dostupných a letuschopných CR-30B, požadovalo přestavbu jednomístných CR-42 na dvoumístné CR-42B a do poslední chvíle využívalo G-50B. Ty, které se po italské kapitulaci nacházely na severu země, převzala částečně luftwaffe, částečně letectvo Italské společenské republiky. Válku přežil jediný stroj, používaný nějaký čas ve škole Lecce Galatina.