Fiat G.50Bis Assalto
Fiat G.50Bis Assalto
| Motor | : | čtrnáctiválec Fiat A.74 RC-38 o výkonu 870 a 960 hp |
| Rozpětí | : | 12,38 m |
| Délka | : | 8,29 m |
| Výška | : | 2,96 m |
| Nosná plocha | : | 21,00 m² |
| Hmotnost | : | 2 318 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 340 kg |
| Max.rychlost | : | 423 km/h |
| Výzbroj | : | 4 kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm |
| Nosnost | : | 2 pumy po 150 kg pod křídlem |
| Dolet | : | 1 000 km |
| Dostup | : | 10 700 m |
| Posádka | : | 1 |
Již během závěrečných bojů v severní Africe dostávaly G.50 pod křídlo pumové závěsníky a díky své robustnosti se osvědčily jako improvizované stíhací bombardéry. To vedlo k nápadu přepracovat drak G.50 na bitevní respektive stíhací bombardovací v plnohodnotném provedení. Tak se zrodil prototyp Fiat G.50Bis/A, kde písmeno A značilo Assalto, neboli útočný bitevní.
Potřeba zvýšit palebnou sílu o další dva kulomety Breda-SAFAT 12,7 mm se 300 náboji na zbraň představovala značný problém, protože do trupu by se zbraně již nevešly. Dobrý nápad vše vyřešil. Mezi centroplán a vnější částí křídla byl vsazen obdélníkový díl křídla s jedním kulometem, náboji a závěsníkem pro pumu do 150 kg. Tím se zároveň vyřešil problém zvětšení nosné plochy nezbytné při značně zvýšené vzletové hmotnosti.
Úpravy probíhaly na sériovém stroji MM8595 a vykonaly je dílny zkušební základny v Guidonii ve spolupráci se zbrojním zkušebním střediskem ve Furbaře. Letové zkoušky začaly 3. října 1942. Trvalý nedostatek střemhlavých letounů měl vyřešit projektovaný G.50BisT (T jako Tuffo = střemhlavý) s jednou pumou o 250 kg pod trupem a dvěma po 100 kg pod křídlem. Zůstal jen na papíře, třebaže potřeba takových strojů byla značná.
V roce 1940 vznikla v duchu velikášského pojetí obnoveného římského impéria snaha vybavit také italské námořnictvo letadlovými loděmi. Jaký to mělo smysl v uzavřeném Středozemním moři nechme stranou. V roce 1941 byl odstartován projekt Roma, stavba dvou letadlových lodí Aquila a Sparviero ; pro urychlení se jako základ použily trupy osobních lodí Roma a Augustus. Velitelství námořnictva Regia Marina sestavilo v roce 1942 takticko-technické podmínky pro letouny určené ke službě na těchto lodích. Zakázku na 16 bitevních strojů odvozených od G.50 dostal závod San Giorgio v Pistoie, dohledací a teoretické práce připravilo středisko v Guidonii. V Guidonii sídlily i dílny Stabilimento Costruzioni Aeronautiche, které vyrobily přistávací háky. Ty měly tvar V byly zakotveny do boků trupu v místě tlumiče ostruhového kola. To dostalo malý šikmý plechový kryt, aby se brzdicí lano náhodou nezakleslo za kolo.
Stroje pro letadlové lodě nesly všechny znaky typu G.50BisA včetně prodlouženého křídla a rozšířené výzbroje. Ke specializované 16. Gruppo Autonomo CT určené ke službě na lodích s těmito stroji se do počátku února 1943 dostalo sedm jednomístných strojů G.50Bis/AN (N jako Navale, námořní) a jeden dvoumístný s trupem převzatým od cvičných G.50Bis/B.
Protože se počítalo s katapultovým vzletem, byla na letišti San Egidion v Perugii postavena cvičná katapultovací základna se strojem firmy Gagnotto-Borgiacchi. Zda se tam ještě stihl výcvik pilotů G.50Bis/AN není známo. Jisté je, že všechny práce utichly ještě na jaře 1943 když už bylo naprosto jasné, že letadlové lodě Itálii Benita Mussoliniho nezachrání.