Fiat CR.42 Falco
Fiat CR.42 Falco
| Motor | : | hvězdicový motor Fiat A-74 R1C-38 o výkonu 840 hp |
| Rozpětí | : | 9,70 m |
| Délka | : | 8,26 m |
| Výška | : | 3,59 m |
| Nosná plocha | : | 22,40 m² |
| Hmotnost | : | 1 707 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 2 270 kg |
| Max.rychlost | : | 450 km/h |
| Výzbroj | : | dva kulomety ráže 12,7 mm před pilotem |
| Nosnost | : | pumy do celkové váhy 200 kg |
| Dolet | : | 770 km |
| Dostup | : | 10 150 m |
| Posádka | : | 1 |
Když v létě roku 1935 vyhlásilo italské ministerstvo letectví specifikace na nový stíhací stroj, odpověděla firma Fiat paradoxně projektem dvouplošného stroje, když již bylo zřejmé, že nebe opanovávají nové jednoplošné typy. Rozhodnutí stavět zcela nový dvouplošník však nebylo tak nesmyslné, jak by se mohlo zdát. Předchozí CR.32 právě slavil nezanedbatelné úspěchy na španělském nebi a nový výkonný typ dvojplošníku mohl nejen navázat na jeho velmi dobrou pověst, ale díky své technologické jednoduchosti mohl být také výhodným exportním artiklem pro chudší země, ve kterých ještě doba nedozrála k zavedení komplikovanějších a technologicky náročnějších typů. Konstruktéru Rosatellimu záměr plně vyšel.
Konstruktér Celestino Rasatelli navrhl poslední italské stíhací dvouplošné letadlo poháněné hvězdicovým motorem a s moderní konstrukcí trupu, tento typ však zůstal ve stínu moderních stíhacích jednoplošníků jiných zemí.
Nový stroj zalétaný s plným zdarem v roce 1938 vykázal výkony zatím jen o málo nižší než u nejnovějších konkurentů. Celkem bylo postaveno 1 780 strojů CR.42 následujících verzí: pro Belgii, Maďarsko a Itálii verze CR.42 Falco s jedním kulometem ráže 12,70 mm a jedním kulometem ráže 7,70 mm; verze CR.42AS pro podpůrné akce, s bombovými závěsníky pod křídly; verze CR.42bis (J 11), vyzbrojená dvěma kulomety ráže 12,70 mm, postavená podle požadavků Švédska; verze CR.42CN pro noční nasazení se dvěma vyhledávacími reflektory pod nosnými plochami (přestrojená CR.42) a verze CR.42ter, jako podvarianta verze CR.42bis se dvěma přídavnými kulomety ráže 12,70 mm. Experimentálními modely byly: CR.42B s řadovým motorem Daimler Benz DB-601 o výkonu 743 kW a předpokládanou rychlostí 520 km/h a hydroplánová verze ICR.42.
Pevný drak, technologická jednoduchost a skvělá obratnost přitáhla mnoho zákazníků. Stroje brzy zakoupilo Švédsko (kde sloužily až do roku 1945), Maďarsko a Belgie - tam si po vypuknutí války dokonce zabojovaly s německou převahou a zaznamenaly i vítězství. V Itálii dodala sériová výroba do vypuknutí války jednotkám přes 300 kusů a ty záhy zasáhly do bojů. Za cenu celkem malých ztrát bojovaly CR. 42 Falco (Sokol) nad jižní Francií.
Poněkud jiná situace ovšem nastala při nasazení CR. 42 v bojích nad Británií. Italové se z politických důvodů (bez valného nadšení) účastnili několika misí nad Anglií s dosti rozpornými výsledky. Zatímco výkony Hurricanů nebyly tak markantní (CR.42 jim byly velmi nebezpečným soupeřem), Spitfiry představovaly pro CR.42 jen těžko stravitelné sousto. I přesto jsou britská hlášení o sestřelech CR.42 poněkud nadsazená - divoce manévrující obratné dvouplošníky často budily dojem sestřelených protivníků, což nebyla vždy pravda. Celkově ovšem CR.42 a bombardovacím BR.20 britské nebe nesvědčilo, což záhy uznali i Němci. Proto byly CR.42 již v lednu 1941 staženy z pro ně nevlídného prostředí západní Evropy do Středomoří, kde se proti v severní Africe sloužícím britským Gladiátorům prosazovaly podstatně úspěšněji. Po nástupu Tomahawků a Hurricanů i v této oblasti pak přešly CR.42 k bitevním úkolům, ve kterých se osvědčily.
V Libyi zaznamenaly dokonce 151 vítězství oproti 41 bojovým ztrátám, ale ztráty při nehodách a vlivem pozemních bojů byly mnohem vyšší. Nasazení pokračovalo v bojích o Maltu a později nad Řeckem, a ani zde si CR. 42 nevedly špatně (zejména proti slabému řeckému letectvu a britským silám, které tam zdaleka nedisponovaly tím nejmodernějším, co jinak měli na výzbroji).
V Africe však přesto začal postupný ústup ze slávy, byť je Italové po dlouhou dobu neměli čím nahradit. Falca se objevila ještě i na východní frontě, a to v jednotkách maďarského letectva, ale to již tyto oblíbené stroje přecházely spíše do rolí lehkých bombardovacích, bitevních či nočních stíhacích strojů. Výroba ostatně pokračovala až do roku 1944 (což je trochu paradoxní když uvážíme, že italské letectvo v tu dobu trpělo nedostatkem moderních letadel, a přesto vyrábělo tento, v roce 1944, již dosti archaický letoun). To je už používali také Němci, a to jako noční, světlomety vybavenou stíhačku či lehký bitevník.
Celkově bylo vyrobeno do léta 1944 1780 kusů tohoto mezi piloty všeobecně oblíbeného letadla.