Caproni Ca-331A
Caproni Ca-331A
| Motor | : | dva řadové vzduchem chlazené vidlicové invertní dvanáctiválce Isotta Fraschini Delta RC-40 o výkonu 770 hp |
| Rozpětí | : | 16,40 m |
| Délka | : | 11,47 m |
| Výška | : | 3,18 m |
| Nosná plocha | : | 38,50 m² |
| Hmotnost | : | 4 600 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 6 800 kg |
| Max.rychlost | : | 480 km/h |
| Výzbroj | : | dva pevné kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm a dva pohyblivé kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm |
| Nosnost | : | maximálně 1 000 kg pum |
| Dolet | : | 1 820 km |
| Dostup | : | 7 600 m |
| Posádka | : | 3 |
Postaven pouze jediný prototyp verze A.
Významnou roli v soustavě italských leteckých podniků hrála továrna firmy Caproni v Ponte San Pietro u Bergama. Vznikla již v roce 1927 jako Cantieri Aeronautici Bergamaschi, snažila se uplatnit na poli cvičných a sportovních letadel, ale v roce 1931 se zhroutila. Zakoupil ji hrabě Gianni Caproni, uvedl sem v roce 1933 nového šéfkonstruktéra ing. Césare Pailavicina a vytvořil z nového závodu středisko pokrokovějšího vývoje, než jakým byl mateřský závod Caproni v Taliedu. Továrna v Ponte San Pietro se nazývala Caproni Aeronautica Bergamasca nebo stručněji Caproni Bergamasche.
V roce 1935 zde ing. Pallavicino zkonstruoval malý dopravní letoun Ca-308 Borea se dvěma československými motory Walter Major 6 po 147 kW (200 k). Uplatnil smíšenou konstrukci, tj. dřevěné křídlo a trubkový, plátnem potažený trup. Borea zaznamenala určitý úspěch a zahájila celou dlouhou generaci lehčích dvoumotorových typů smíšené konstrukce. Typ Ca-309 Ghibli se uplatnil v dopravě zejména v severní Africe, Ca-310 Libeccio měl již zatahovací podvozek a označoval se jako koloniální letoun. Působil tedy jako dopravní vojenský, ale i jako lehký bombardovací a průzkumný.
Zlom znamenal vysloveně vojenský průzkumný a lehký bombardovací typ Ca-311 s objemnějším trupem a hvězdicovými motory Piaggio P-VII po 368 IW (500 k). Ca-311 se již uplatňovaly bojově v italském kontingentu vysláním do SSSR, proti jugoslávským partyzánům a v Libyi. Početnější byl velmi příbuzný typ Ca-313 s motory Isotta Fraschini Delta RC-35 po 588 kW (800 k). To byly pozoruhodné vzduchem chlazené dvanáctiválce, jejichž vývoj vlastně odstartovala snaha konkurovat československým motorům Walter Sagitta. Ca-313 se dostaly i do švédska, ale velký technický úspěch neznamenaly. Řada vlastně vrcholila typem Ca-314 v bitevních, torpédových a námořních hlídkových verzích.
Relativní úspěch strojů řady vedl ing. Pallavicina již v roce 1939 k myšlence modernizovat výrazně koncepci těchto letadel. Vznikl projekt celokovového, velice ladného typu Ca-331 Raffica. V kontrastu s dřívějšími typy se vrátil k velmi štíhlému trupu s bohatě prosklenými kabinami pro pilota a pozorovatele v přídi. Způsob tvarování a prosklení přídě poněkud připomínal německý Heinkel He-111P. Dříve mohutná jednoduchá svislá ocasní plocha se rozdělila na dvě vejčité na koncích vodorovné plochy se značným vzepětím. Nápadné byly i velké přechody mezi křídlem a trupem. Ale nejdůležitější změnu představovala technologie, Ca-331 byl první celokovový duralový letoun firmy Caproni Bergamasche.
Prototyp Ca-331 byl zalétán 31.srpna 1940 zkušebním pilotem Ettorem Wengim. Motory Isotta Fraschini Delta RC-40 po 567 kW (770 k) s třílistými automatickými vrtulemi dávaly stroji pozoruhodnou rychlost 480 km/h ve výšce 5100 m a ještě více překvapily naprosto dokonalé letové vlastnosti. Prototyp se sériovým číslem MM427 byl vybaven jako průzkumný, lehký bombardovací a bitevní. Nesl tříčlennou osádku. Pilot ovládal dva pevné kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm v kořenech křídla, na hřbetě trupu bylo uzavřené střeliště Lanciani s kulometem stejné ráže a pod trupem pak zatažitelné střeliště se zbraní ráže 7,7 nebo 12,7 mm. Pevné zbraně nesly po 350 nábojích, pohyblivé po 500. Nevelká vnitřní pumovnice pojala do 1000 kg pum.
Vojenské letectvo Regia Aeronautica objednalo na základě projektové nabídky celkem tři prototypy. První přijalo do zkouškového programu na jaře 1941 a testovalo jej na letišti Guidonia, kde byl vojenský letecký výzkumný a zkušební útvar. Výsledky zkoušek byly vynikající, ale Regia Aeronautica zůstala vlažná. Snad největší podíl na tom měla skutečnost, že Ca-331 byl celokovový. Dural vlastní provenience Itálie neměla a Ca-331 by tedy znamenal v sériové produkci další závislost na nepříjemném spojenci - Německu.
Prototyp MM427 se tedy vrátil na mateřské letiště v Ponte San Pietro, kde si jej vyzkoušela komise Luftwaffe. Německý zájem byl bezprostřední. Ca-331 a jeden Ca-314 byly přepraveny na leteckou zkušební základnu v Rechlinu, kde je Luftwaffe pečlivě vyhodnocovala. Uznala Ca-331 za jedinečně vhodný pro výcvik osádek vícemotorových letounů, lepší než Siebel Si 204. Ministerstvo letectví podepsalo v roce 1942 objednávku na 1000 kusů verze Ca-331 G s dvojím řízením a předala ji přímo hraběti Capronimu a ing. Pallavicinimu, kteří stroje doprovázeli. Objednávka ovšem znamenala značný transport duralových dodávek do severní Itálie, což se ukázalo být nad tehdejší technické možnosti a ze stavby posléze sešlo. Zůstal tedy jediný prototyp označovaný později Ca-331A na rozdíl od druhého MM428, který se objevil v roce 1942 jako noční stíhací Ca-331B. Ani ten posléze za dané situace země neuspěl a nebyl Zařazen do výroby. Rozpracován a nedokončen zůstal ještě třetí kus, u něhož nebyla ještě konečná fáze vyjasněna.