Breda Ba 88 Lince
Breda Ba 88
| Motor | : | dva dvouhvězdicové vzduchem chlazené čtrnáctiválce Piaggio P-XI RC-40 o výkonu 1 000 hp |
| Rozpětí | : | 15,60 m |
| Délka | : | 10,79 m |
| Výška | : | 3,10 m |
| Nosná plocha | : | 33,34 m² |
| Hmotnost | : | 4 650 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 6 750 kg |
| Max.rychlost | : | 490 km/h |
| Výzbroj | : | tři kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm a jeden kulomet Breda-SAFAT ráže 7,7 mm |
| Nosnost | : | maximálně 1 000 kg pum |
| Dolet | : | 1 640 km |
| Dostup | : | 8 000 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem postaveno 152 letadel všech verzí.
Italské letecké továrny i vojenské letectvo se mezi dvěma světovými válkami stále více prosazovaly na prestižní místa v žebříčku světových leteckých mocností. O to více, že Mussoliniho fašistický režim s výbojnými cíli nejen že potřeboval moderní a účinnou leteckou sílu, ale v mezinárodních úspěších svých letců viděl vynikající propagační prostředek. Od poloviny třicátých let se v leteckém dění stále častěji uplatňovaly rekordy na vzdálenosti 500 až 2000 km s různým nákladem, srozumitelně symbolizujícím budoucí hmotnost pum. Italské letectvo při těchto příležitostech získalo zajímavé rekordy třímotorovým typem Savoia-Marchetti SM-79P z roků 1936 a 37. Do tohoto snažení plně zapadala zpráva z dubna 1937 o novém rekordu na vzdálenosti 100 a 1000 km. Pilot Furio Niclot dokázal zmíněné tratě překonat rychlostí 517 a 475 km/h, tedy znatelně rychleji oproti už tak rychlým SM-79P (428 km/h na trati 1000 km). V prosinci téhož roku letěl znovu a zaznamenal výkony 554 a 524 km/h, dokonce s nákladem 1000 kg. Všechny rekordy získal na prototypu nového dvoumotorového letounu Breda Ba.88, který později dostal pojmenování Lince.
Záhy se objevily i snímky tohoto stroje, představující vysoce vytříbený celokovový hornoplošník s aerodynamicky jemně tvarovaným trupem, třebaže trochu tlustým. Ba.88 poháněly dva dvouhvězdicové motory Isotta Fraschini K-14 po 662 kW (900 k) s třílistými stavitelnými vrtulemi (licence Gnome-Rhône). Stroj měl zatahovací podvozek a jednoduché ocasní plochy.
Dosahované výkony byly ovšem pozoruhodné, přičemž se tvrdí, že osobně Benito Mussolini naléhal, aby se takový skvělý stroj dostal rychle do výroby a do služby u Regia Aeronautica. Splnit tyto požadavky nebylo snadné, prototyp Ba.88 (MM302) sice tovární pilot Niclot zalátal již v říjnu 1936, ale jemu samému i továrně dalo dosti práce naučit tento vlastně rychlostní speciál létat podle vůle pilota. A nyní se z letounu měl stát řadový bojový stroj, ovládaný průměrně vycvičenou osádkou v polních podmínkách. Počítalo se přitom s rolí dálkového stíhacího letounu, s bitevními akcemi a dálkovým průzkumem.
Do přídě byly vsazeny tři pevné kulomety Breda-SAFAT 12,7 mm a za nízkým pilotním prostorem se vytvořila dosti stísněná kabinka střelce, ten seděl zády k pilotovi a ovládal pohyblivý kulomet 7,7 mm. Nově zkonstruovaná pumovnice pojala až 1000 kg pum. Pro zdokonalení výstřelného pole se jediná svislá ocasní plocha změnila na dvě vejčité nesené plochou vodorovnou. To vše si vyžádalo mnoho času a úsilí vedoucích konstruktérů Antonia Parana a Giuseppe Panzeriho. Na podzim 1938 se konaly zkoušky vojenské verze prototypu MM302 a předvedení komisi na letišti Centrocelle. Niclot se překonával, avšak zasvěceným pozorovatelům neušlo, že se stroj komíhá ze strany na stranu v důsledku flutteru. V další fázi testů zahynul major Borgogno při přeletu z Guidonia do Bressa. Vzdor potížím začala v květnu 1939 sériová výroba typu s jinými motory, typy Piaggio P-XI RC-40 po 735 kW (1000 k). Do října 1939 bylo postaven 81 kusů, což byl dobrý výkon. Umožnila jej technologie svařované trubkové kostry trupu i křídla s duralovým potahem. Další kusy stavěla Breda a v licenci i IMAM. 1.listopadu 1939 se zformovaly dvě bitevní skupiny. Po vstupu země do války v létě 1940 zaútočily Ba.88 na cíle na Korsice. V Libyi, tehdy italské, byly 32 kusy. Bojeschopnost ukazuje příklad z 14.září 1940, kdy tři stroje měly napadnout britské letiště Sidi Barani. Dva letouny se vůbec nevznesly a třetí sice odstartoval, ale nestoupal a za dvacet minut přistál na jiném letišti. Ba.88 měly prostě přehnanou hmotnost na jednotku plochy, vysokou vzletovou i přistávací rychlost, špatnou stabilitu a s bojovým nákladem takřka nulovou stoupavost. Stroje se po zbytek války doslova potácely v podružných funkcích. Firma Agusta se ještě v roce 1942 pokusila modifikovat křídlo prodloužením o 2 m, namontováním aerodynamických brzd a motory Fiat A-74 RC-38 po 573 kW (870 k). Výzbroj posílil další kulomet v přídi. Tři nové Ba.88M ve střemhlavé verzi se v roce 1943 poté dostaly k samostatné 103. Gruppo Tuffatqri, ale po kapitulaci padly do německých rukou v Lonate Pozzolo 7.září 1943. To byla poslední stopa po Ba.88.