Nacistická továrna na smrt - Bełżec
První z vyhlazovacích táborů byl postaven nedaleko městečka Bełżec v jihovýchodní části lublinské oblasti, blízko hranice Generálního gouvernementu s částí Polska okupovanou Sovětským svazem. Na počátku roku 1940 jej Němci původně založili jako židovský pracovní tábor, jehož vězňové měli budovat opevnění a protitankovou obranu před ruskými vojsky. Na konci roku byl však uzavřen.
Téměř po roce, 1.listopadu 1941, zde v rámci tzv. Akce Reinhard vznikl vyhlazovací tábor. Bývalé protitankové výkopy měly být využity jako masové hroby. Na výstavbě se nejdříve podíleli obyvatelé Bełżce, ale brzy je nahradili Židé z blízkých ghett. Velitelem se stal Polizeihauptmann a SS-Hauptsturmführer Christian Wirth, který sbíral zkušenosti již ve vyhlazovacím programu eutanázie. Ostatní personál byl složen z německých a ukrajinských dozorců, kteří byli vyškoleni v Trawnikách. Židovských pracovníků bylo průměrně asi 700 až 1 000 a každý pracoval jen několik dní, než byl poslán do plynové komory a nahrazen novým. Jejich úkoly byly stejné jako v Treblince. Zde se navíc zužitkovávaly vlasy zplynovaných žen jako materiál k výrobě obuvi (pro vojenské potřeby).
Rozlohou i podobou odpovídal ostatním táborům Akce Reinhard, Treblince a Sobiboru. Měl však jen dvě části: administrativní a vyhlazovací. Prostory, v nichž se příchozí svlékali, byly s plynovými komorami spojeny "Schlauchem".
Nejprve byly v táboře tři plynové komory. Všechny dveře byly opatřeny gumovým těsněním, aby plyn, který vyráběl motor o 250 koňských silách umístěný v boudě vedle objektu (zařízení vymyslel velitel Ch. Wirth na základě exkurze v Chelmnu), neunikal ven. Na konci února 1942 byly komory připraveny ke zkoušce, k níž byli přivezeni Židé z města Lubycza Królewska. A 17. března 1942 přijel první transport Židů z Lublinu.
Během prvních čtyř týdnů činnosti tábora - od 17. března do poloviny dubna 1942 - zde bylo zavražděno 30 000 Židů z lublinského ghetta, 15 000 ze Lvova a dalších 35 000 z ghett v lublinské oblasti a východní Haliče.
Proces přípravy na likvidaci a její samotný průběh se shodoval s postupy v Sobiboru i Treblince. Při vstupu do tábora visela cedule s polským nápisem: "Pozor. Všechny své věci kromě peněz, osobních dokladů a dalších cenností, které si musíte vzít s sebou, pověste zde. Boty svažte do páru a odevzdejte na označeném místě. Před vstupem do sprch se vysvlékněte donaha."
Od poloviny dubna 1942 byl vyhlazovací proces v táboře na čas přerušen. Vedení tábora shledalo, že stávající kapacita plynových komor není dostatečná a že je nutné ji rozšířit. Staré prostory byly zbourány a byla postavena nová budova. V ní bylo šest komor o rozměrech 5 x 4 metry s celkovou kapacitou 1 000 až 1 200 osob, tj. asi polovina množství osob z dvaceti vagónů. Nad vchodem do budovy visel nápis "Sprchy a desinfekční prostory".
V druhém týdnu července začaly opět přijíždět transporty. V období od července do října 1942 přijelo asi 130 000 Židů z okolí Krakova, asi 225 000 z oblasti Lvova. Transporty přivážely také německé, rakouské a české Židy, kteří byli již dříve deportováni do polských ghett. V plánu bylo také přivézt 200 000 Židů z Rumunska, ale rumunská vláda je odmítla vydat.
Od začátku srpna 1942 byl velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Gottlieb Hering. Ve funkci nahradil Ch. Wirtha, který byl povýšen na inspektora všech vyhlazovacích táborů Akce Reinhard.
Na konci prosince 1942 byla činnost tábora ukončena. V té době již byla převážná většina Židů z oblasti Generálního gouvernementu vyhlazena a z rozhodnutí vedení Akce Reinhard byl tábor uzavřen. V práci pokračoval Sobibor i Treblinka a také Osvětim-Birkenau.
Mezi prosincem 1942 a jarem 1943 byly otevřeny masové hroby a těla obětí spálena. K tomu účelu bylo z kolejnic vybudován rošt na spalování mrtvol. Stopy po vyhlazovacím táboře byly zahlazeny. Asi 600 vězňů, kteří museli pomáhat při kremaci, bylo zavražděno v Sobiboru. Na místě vyrostl statek, kam se nastěhovali dva ukrajinští strážníci. V létě 1944 byl Bełżec osvobozen Rudou a Polskou armádou.
V Bełżci se o útěk pokusilo jen několik lidí a pouze jeden z nich, Rudolf Reder, přežil. Podařilo se mu utéct v listopadu 1942 a po válce napsal osobní svědectví o životě v táboře.
Celkem bylo v táboře Bełżec během sedmi měsíců zavražděno 600 000 lidí, většinou Židů a také několik tisíc Romů.