Potez-CAMS 141
Potez-CAMS 141
| Motor | : | čtyři kapalinou chlazené vidlicové dvanáctiválce Hispano-Suiza 12Y-26/27 o výkonu 970 hp |
| Rozpětí | : | 41,00 m |
| Délka | : | 24,32 m |
| Výška | : | 7,85 m |
| Nosná plocha | : | 171,23 m² |
| Hmotnost | : | 15 000 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 23 120 kg |
| Max.rychlost | : | 320 km/h |
| Výzbroj | : | pět dvojkulometů Darne ráže 7,5 mm |
| Nosnost | : | 1 500 kg pum |
| Vytrvalost | : | 30 hodin |
| Dostup | : | 5 600 m |
| Posádka | : | 9 |
Postaven pouze jeden prototyp.
Francouzská firma CAMS (Chantiers Aéro-Maritimes de la Seine) se sídlem v Sartrouville vznikla v roce 1921 a záhy si získala velmi dobrou pověst výrobce spolehlivých námořních letadel. Přispěl k ní především šéfkonstruktér Maurice Hurel, pozoruhodný osobně tím, že letouny nejen navrhoval, ale i sám zalétával. Na sklonku světové hospodářské krize v roce 1933 se firma dostala do úzkých a majoritní podíl na ní získala průkopnická továrna Potez. Od té doby jsou výrobky známy jako Potez-CAMS.
K této firmě směřovaly tedy v květnu 1935 specifikace na vývoj nového dálkového námořního průzkumného letounu, vydané francouzskou Admiralitou. Ta cítila, že její nejrozšířenější průzkumné létací čluny Breguet Br-521 Bizerte dospívají k vrcholu své bojové využitelnosti a nové specifikace jí proto měly zajistit včas vhodnou náhradu. Francouzský letecký vývoj se před válkou vyznačoval neobyčejnou velkorysostí. I tentokrát šly specifikace ke třem význačným firmám - k Breguetu, k Latécoèe a k Potezu-CAMS. Přitom se nejednalo o konstrukční či projektovou soutěž, ale o sériovou stavbu tří budoucích typů paralelně.
Všechny tři prototypy byly skutečně postaveny a v období těsně před vypuknutím války zalétány. První z nich se do vzduchu dostal Potez-CAMS 141 21.ledna 1938. O půl roku se opozdil Breguet 730-01 (16. července 1938) a teprve 8. března 1939 startoval Latécoère 611. Určitý časový předstih Hurelovy konstrukce lze přičíst tomu, že se jeho firma rozhodla pro méně moderní koncepci a zvolila řešení vzpěrového hornoplošníku. Konkurenční firmy zápolily s četnými problémy velkého samonosného hornoplošníku, u Latécoère dokonce se zatažitelnými vyrovnávacími plováky. Potez-CAMS 141 se tedy představil jako vzpěrový hornoplošník s křídlem posazeným na pylon vyrůstající z poměrně štíhlého a nízkého trupu. Vnější části křídla se vyznačovaly značným vzepětím, stejně jako vodorovná ocasní plocha zakončená dvěma svislými. Stroj budil celkový dojem určité svižnosti až subtilnosti v porovnání s ostatními typy téže kategorie.
Zatímco konkurenční stroje používaly nové dvouhvězdicové vzduchem chlazené čtrnáctiválce Gnome-Rhône řady 14N, Hurel zvolil kapalinou chlazené vidlicové dvanáctiválce Hispano-Suiza HS-12Y-26/27 s výkonem po 683 kW (930 k). Chladiče měly zabudovány pod jemnými kapotami. Stroj byl dimenzován pro osádku devíti až dvanácti mužů. Původně se u všech strojů této specifikace počítalo s pohyblivým kanónem ráže 25 mm, umístěným v motoricky poháněné věži na hřbetě trupu, v tomto případě na horní ploše křídla v oblasti podpěrného pylonu. Konstruktéři všech tří typů s věží počítali, ale vývoj této zbraně se zadrhl tak, že se nikdy na místo určení nedostala. Potez-CAMS 141 měl tedy k obraně dvojkulomety Darne ráže 7,5 mm, a to ve zmíněné věži na křídle, v bočních kapkovitých střelištích těsně za pilotní kabinou a v otevíratelných bočních střelištích za pylonem. Náklad pum mohl činit až 1500 kg.
Prototyp se stavěl v Sartrouville, konečná montáž proběhla v závodě Caude-bec-en-Caux a tam také Hurel stroj zalétal. Po celkových 24 hodinách továrních zkoušek došlo k mírné tvarové úpravě kýlové části trupu a od srpna 1938 prototyp převzalo zkušební středisko Admirality v St-Raphaël. V průběhu následujících testů se na krátkou dobu vyměnily motory za výkonnější typ 12Y-36/37 po 713 kW (970 k), pracující se stooktanovým benzínem. Záhy se však vrátily původní motory, jimž stačilo palivo o oktanovém čísle 87. Francouzské námořní letectvo mělo ve zvyku křtít jednotlivé velké letouny. Na jaře 1939 tedy typ 141 dostal jméno Antarès. Admiralita objednala čtyři kusy v sérii, v létě 1939 požadovala dalších 15 a po vypuknutí války zadala dokonce neomezenou výrobu, rozptýlenou do různých závodů. Trupy se měly stavět v Le Havru a křídla v Méaulte. Plány mluvily o dodávkách dvou strojů měsíčně od léta 1940. Zůstaly však jen na papíře. Katastrofální průběh války a potíže leteckého průmyslu vedly v dubnu 1940 ke snížení objednávky na 31 a posléze na 11 kusů. Ve skutečnosti zůstal Antarès osamocen.
V listopadu 1939 přišel k eskadře E8 a do června 1940 konal průzkumné lety nad Atlantikem. Po francouzské kapitulaci zůstal v africkém přístavu Port Lyautey a v duchu podmínek příměří létal neozbrojený. Sloužil u eskadry 6E a posléze od září 1940 u 4E v Dakaru. Tam se konečně od listopadu 1942 mohl zapojit opět do akcí proti německému námořnictvu. Při průzkumu Atlantiku potopil dne 2.června 1943 ponorku U-105 asi 55 km od Dakaru. Koncem tohoto roku však dosloužil a šel do šrotu. Absolvoval celkem 1800 letových hodin.