Dewoitine D 520
Dewoitine D 520C
| Motor | : | Řadový dvanácti válec Hispano-Suiza o výkonu 947 hp |
| Rozpětí | : | 10,20 m |
| Délka | : | 6,60 m |
| Výška | : | 2,57 m |
| Nosná plocha | : | 15,95 m² |
| Hmotnost | : | 2 680 kg |
| Max.rychlost | : | 538 km/h |
| Výzbroj | : | 1 kanón Hispano-Suiza HS 404 ráže 20mm a 4 kulomety MAC 1934 ráže 7,5 mm |
| Dolet | : | 890 - 1540 km s přídavnou nádrží |
| Dostup | : | 11 000 m |
| Posádka | : | 1 |
Elegantní dolnoplošník Dewoitine D-520 lze bez rozpaků označit za nejlepší francouzský stíhací letoun druhé světové války, Jeho osudy jsou více než spletité a odrážejí složitou vnitropolitickou situaci v zemi před válkou i rozporné postaveni Francie po její porážce v létě 1940.
Emile Dewoitine a šéfkonstruktér jeho závodu Robert Castello, tvůrci velmi dobrých předválečných stíhacích strojů, se v červnu 1936 zamýšleli nad náhradou svých typů D-510, sloužících ve francouzském letectvu a námořnictvu. Technické službě letectva nabídli projekt letounu s motorem Híspano-Suiza 12Y-21 o výkonu 660 kW (900 k) a s očekávanou rychlosti 500 km/h. V lednu 1937 se zrodil nový projekt D-520 s očekávanou rychlosti 520 km/h a s pohonem připravovanou verzí motoru o výkonu 882 kW (1200 k). Ministerstvo letectví vsak mezitím zvolilo za standardní stíhací typ letoun Morane-Saulnier MS-405 a projekt D-520 zůstal neobjednán. Dewoitine se od března 1937 stal náměstkem ředitele znárodněné skupiny leteckých podniků "střed" (SNCAM) a z této pozice prosadil stavbu dvou prototypů D-520 - jednoho pro letové a druhého pro statické zkoušky. Oficiální objednávka prototypů ministerstva letectví přišla až v dubnu 1938. To již byl prototyp D-520-01 téměř hotov a 27.6. téhož roku jej Marcel Doret zalétal. S motorem 12Y-21 dosáhl jen 480 km/h. Značné předělávky draku a výkonnější motor 12Y-29 o 603 kW [820 k) umožnily zvýšení rychlosti na 520 km/h koncem roku. Druhý letový prototyp D-520-02 9 ledna 1939 již nesl kanón HS-404 ráže 20 mm v ose vrtule a pod křídly dva kulomety MAC ráže 7,5 mm, S motorem 12Y-29 dosahoval rychlosti 527 km/h a s 12Y-31 dokonce 550 km/h. V době zalétávání třetího prototypu (jaro 1939) se vedla dokonce tajná jednání s Německem o možnosti nákupu motorů DB 601 pro typ D-520, ale nebyla dokončena.
Pří sčítání sil francouzského letectva na sklonku roku 1938 se ukázalo, že je k dispozici jen 16 moderních stíhacích letounů MS-405. popřípadě 406, jejichž zastaralost se v důsledku zdržení výroby ještě zvýraznila. Situaci zhoršila polská objednávka na 160 kusů MS-406 a tak se francouzské letectvo rozhodlo sáhnout po D-520. V dubnu 1939 objednalo 200 kusů a pak objednávky soustavně zvyšovalo. Od května 1940 se mělo stavět 200 kusů měsíčně, od prosince 350 kusů a celkem se počítalo s 2200 letouny. První sériový D-520 vzlétl 2. 11. 1939. Měl delší trup. pancéřované pilotní sedadlo a v křídle nesl čtyři kulomety MAC 1934 M-39 ráže 7,5 mm se 675 náboji na zbraň. Kanón měl 60 nábojů. Motory první série byly 12Y-31 a posléze 12Y-45 nebo -49 po 684 kW {930 k). Bojová rychlost se ustálila na 535 km/h.
Dodávky pokračovaly pomalu, projevoval se nedostatek různých agregátů vnitřního vybavení, ale i vrtulí (první série měly vrtule Ratier s poměrně velkým kuželem a krátký lapač pod výfuky, další pak vrtule Chauvióre s krátkým špičatým kuželem a dlouhý lapač), motorových výfuků; byly nedostatky v chlazení motorů atd. Letové vlastnosti se oceňovaly jako vynikající, zejména obratnost překvapovala. V době nacistického útoku na Francii bylo však u jednotek jen 79 D-520C-1. Jako první s nimi bojovala skupina GC l/3, posléze pět skupin. Celkové skóre bojů bylo 109 prokázané a 39 dalších pravděpodobně zničených německých letadel při ztrátě 85 vlastních strojů, z toho 54 působením nepřítele Nebojové ztráty byly tedy dost vysoké a pramenily jednak z technických nedostatků, jednak z krátkého času na přeškolování. D-520 však prokazoval vynikající vlastnosti a kdyby byl čas na doladění, patřil by k nejlepším stíhacím letounům své doby.
Do zhroucení Francie vzniklo 437 sériových letounů. Německo povolilo po uzavření přiměří nejen utvoření vojenského letectva v neokupované části Francii, ale i stavět letadla dál. Závod SNCASE pokračoval ve výrobě D-520 až do 775. kusu: první stroje obnovené série přišly v srpnu 1941. V listopadu 1942, když nacisté okupovali zbytek země, mělo francouzské vichystické letectvo 234 D-520 ve Francii, 173 v severní Africe a 30 v Senegalu. D-520 se účastnily ostudných bojů francouzských kolaborantských koloniálních sil proti Spojencům v Sýrii v létě 1941 a v listopadu 1942 proti spojeneckému vylodění v Africe.
Po pádu Francie získalo italské letectvo 60 strojů D-520. 120 šlo do Bulharska; o často citované dodávce do Rumunska se nenalezly doklady. Nacistická luftwaffe nejen použila postavených D-520 pro výcvik pilotů, ale nařídila pokračování výroby. Dodávky skončily v létě 1944, kdy byl dokončen 905. letoun tohoto typu. Zabavených strojů byio 246.
Letectvo Svobodné Francie (de Gaulle) v Británii disponovalo třemi stroji, přelétnutými z Francie. Po vylodění Spojenců v jižní Francií se ustavila letka Doret (velitelem byl Marcel Doret), létající na zpětné ukořistěných D-520. Stala se základem skupiny GC 11/18. Celkem se podařilo zachránit 55 letounů D-520. Po válce bylo ve stavu francouzského letectva 29 strojů jednomístných a přes 10 dvoumístných D-520DC, upravených v dílnách letectva. Ty létaly až do záři 1953.
Je třeba se zmínit o verzích D-521 s motorem Rolls-Royce Merlin a o SE-520Z s HS-12Y-Z. Modifikaci základního modelu bylo mnoho, ale vznikaly tak vlastně zcela nové typy, které stojí mimo tento popis.