Alois Vašátko
| Narozen | 25.srpna 1908 |
| Místo | Čelákovice u Prahy |
| Hodnost | WingCommander |
| Kampaně | Francie, Velká Británie |
| Sestřely celkem | 16,3 |
| Úmrtí | 21.června 1942 |
Narodil se v Čelákovicích u Prahy jako jedno z pěti dětí invalidního truhláře Aloise Vašátka a jeho ženy Anny, rozené Zimové. Dva jeho strýcové, plukovníci Karel a Václav Vašátkovi, bojovali za 1. světové války v čs. legiích v Rusku. Později byl mladý Alois vychováván u svého bezdětného strýce, rolníka v Litohradech u Rychnova nad Kněžnou. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval v Solnici a později v Týništi nad Orlicí, kde také absolvoval jednoroční kurs při měšťance. Roku 1927 odmaturoval s vyznamenáním na Učitelském ústavu v Hradci Králové. Právě pro své pedagogické sklony si ctižádostivý Vašátko vysloužil přezdívku "Amos". Zůstala mu až do smrti. Je pozoruhodné, že se natolik vžila, že se dokonce objevuje v navýsost oficiálních dokumentech, jakým byla například citace k udělení britského vyznamenání DFC, které Vašátko za války obdržel. Po maturitě se stal učitelem na menšinové škole v Litoměřicích. Dnem 1.10. 1928 nastoupil vojenskou prezenční službu, aby svou oslnivou kariéru stíhacího esa zahájil jako dělostřelec. Každopádně armádě zůstal věrný až do smrti. Základní výcvik prodělal u 3. roty, pěšího pluku č.22 "Argonnského" v Jičíně. Po přísaze nastoupil k 8. baterii dělostřeleckého pluku 3 v Litoměřicích a po půlroce přešel k 2.baterii dělostřeleckého pluku 52 v Josefově. Prezenční službu ukončil jako podporučík v záloze, ale rozhodl se pro kariéru profesionálního vojáka. V letech 1929-1931 prodělal Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a ukončil ji v hodnosti poručíka dělostřelectva. Pak vystřídal několik přidělení. Nejprve nastoupil k dělostřeleckému pluku 54 v Bratislavě (působil zde postupně u 5., 8. a nakonec u 2. baterie). V roce 1932 prošel aplikačním kursem v Olomouci a od roku 1934 působil jako instruktor v Bratislavě. Sloužil zde pak u 1. baterie 54. pluku. Od konce roku 1935 velel - již v hodnosti nadporučíka - 2.baterii dělostřeleckého pluku 7 v Olomouci. Během své služby si získal pověst velmi schopného důstojníka. Byl výborný jezdec, plavec, řidič a lyžař. Nicméně někteří Vašátkovi současníci považovali jeho metody vedení výcviku a výchovy vojáků za poněkud prušácké. O tomtéž mluví ostatně i v souvislosti s jeho službou u letectva. Do přímého kontaktu s touto zbraní se poprvé dostal roku 1935, kdy byl zařazen do kursu leteckých pozorovatelů zbraní v Prostějově u místního VLU, kam nastoupil dnem 24.10. toho roku. Leteckou praxi pak vykonával u leteckého pluku 2 "Dr. E. Beneše" v Olomouci. Zde byl dnem 31.12. 1936 převzat od dělostřelectva k letectvu. V období let 1937-1938 absolvoval tamtéž pilotní výcvik a stal se velitelem 14. pozorovací letky, vyzbrojené dvouplošníky Letov Š-328. V průběhu mobilizace na podzim 1938 byla jeho letka dislokována na několika polních letištích na severní Moravě. Jejím úkolem byla spolupráce s jednotkami 2. polní armády. Pak ale přišly mnichovské události a tragický 15.březen 1939.
Nadporučík letectva Alois Vašátko se však s kapitulací nikdy nesmířil. A tak 9.7. 1939, poblíž Velkého Polomu na slovenské straně Beskyd tajně přechází hranici do Polska. V Krakově, na čs. konzulátu, se přihlásil do vznikajícího zahraničního odboje. Krátký čas také pobyl v táboře čs. jednotky v Malých Bronowicích. Jako většina čs. letců směřoval do Francie, kam odplul 28.7. 1939 z přístavu Gdyně na palubě lodi "Chrobry". Spolu s dalšími čs. letci dlel nejprve na letecké stanici v Nanterre u Paříže a po vypuknutí války byl 7.9. 1939 přijat do svazku francouzské L'Armée de l'Air. Byl zařazen mezi stíhače a na francouzskou techniku se přeškoloval v Chartres - ostatně jako naprostá většina čs. stíhačů v metropoli. Zde dokončil stíhací výcvik, který započal již před okupací a čekal na přidělení na frontu.
Opravdová válka pro něj začala den po vpádu wehrmachtu do západní Evropy, konkrétně 11.5. 1940. Spolu s Lt T. Vybíralem a A. Vránou byl přidělen ke GC I/5, kde už bojovali další Češi, mezi nimi i Sgt F. Peřina, který tehdy vedl tabulku čs. leteckých es. Jednotce velel Cdt J. Murtin a 1. escadrille, k níž Vašátka přidělili, velel Cne J. Accart, jeden z nejúspěšnějších francouzských stíhačů. GC I/5 tehdy operovala z polního letiště Suippes a létala na poměrně kvalitních stíhačkách Curtiss Hawk H-75C.1 amerického původu. Svůj první křest ohněm Vašátko podstoupil již 14.5. 1940. Ještě téhož podvečera, v důsledku ohrožení základny postupujícími Němci, kteří u Sedanu prorazili francouzskou obranu, se musela jeho jednotka ze Suippes stáhnout do St. Dizieru. Od 17.5. pak detachment 1. escadrilly operoval také z předsunutého letiště Chatel-Chehery a od 8.6. rovněž z Evreux-Fauville.
Vašátko se v následujících dnech velmi aktivně zapojil do intenzivních bojů, které probíhaly na francouzském nebi. V průběhu necelých čtyř týdnů bojů proti taktické, technické a materiální převaze luftwaffe zde dosáhl pozoruhodných výsledků. Za toto období nalétal celkem 52 operačních hodin a bylo mu přiznáno 12 sestřelů jistých a 2 pravděpodobné. Stal se tak vůbec nejúspěšnějším Čechem v této kampani a zároveň tímto výkonem zaujal pátou příčku v pomyslné tabulce nejúspěšnějších stíhačů celé francouzské L'Armée de l'Air. Tento fakt je o to pozoruhodnější, že Vašátko trpěl oční vadou, konkrétně dalekozrakostí. Při přijímání k letectvu tuto vadu snad nějak skryl, nebo se u něj projevila později.
Vysvětlení, jak je možné, že i přes tento handicap mohl ve vzdušné střelbě dosáhnout tak dobrých výsledků, není jednoznačné. Je však dost pravděpodobné, že k úspěchu mu dopomohly konzultace s vynikajícím střelcem, druhem od GC I/5 a pak i od 312. squadrony, F. Peřinou. Pod jeho vedením prý získal se střelbou dostatečně velké zkušenosti, že takových pozoruhodných výsledků skutečně dosáhl.
Francouzská kampaň spěla rychle ke svému konci. Slavná GC I/5, která se stala se svými 111 vzdušnými vítězstvími vůbec nejúspěšnější francouzskou stíhací jednotkou v tomto období války, byla nucena neustále ustupovat. St. Parres-les-Vaudes, Avallon, Bourges, Carcarssone a nakonec Perpignan-La Salanque,to vše byly letecké základny, odkud GC I/5 za svého ústupu bojovala. Dne 20.6. 1940 její zbytky přeletem přes Středozemní moře opustily Francii a dosedly na severoafrické základně Alžír-Maison Blanche. Francie byla poražena. Dva dny nato se jednotka přesunula na základnu St. Denis du Sig u Oranu, kde byli čs. příslušníci 5.7. 1940 z jejího svazku uvolněni. Odjeli vlakem do marocké Casablanky. Loď "Royal Scotsman", na jejíž palubu se A. Vašátko spolu s dalšími 8.7. nalodil, je dopravila do britského Gibraltaru. Tam přesedli na loď "David Livingstone" a na ní dorazili 4.8. 1940 do britského přístavu Cardiff. V Anglii vyměnil Vašátko tmavomodrou francouzskou uniformu za šedomodrý stejnokroj RAF. Byl přijat v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer a zahájil další etapu válečného života. Dne 5.9. 1940 přijel na základnu Duxford zárodek druhé čs. stíhací jednotky RAF, 312. squadrony. Mezi piloty byl i Vašátko. Již svým personálním složením náležela jednotka k elitě čs. letectva a jistě i celého RAF.
Tvořili ji totiž ve své většině bývalí příslušníci "curtissových" a "dewoitinových" stíhacích skupin z Francie, které patřily mezi ty nejúspěšnější. Spolu s A. Vašátkem byla k jednotce přidělena i taková esa jako např. F. Peřina, J. Stehlík, T. Vybíral, F. Chábera, J. Klán, L. Světlík a řada dalších. Jednotka byla vyzbrojena stíhačkami Hurricane Mk.I. Dnem 26. 9. 1940 se "Třistadvanáctka" přesunula na letiště Speke, situované 10 km jihovýchodně od Liverpoolu. Tam jí byl svěřen úkol vzdušné obrany tohoto města, které bylo jedním z nejdůležitějších přístavních a průmyslových center Velké Británie. Liverpool se stal hned po Londýnu nejnapadanějším místem ostrovů; vzhledem k tomu, že šlo většinou o noční nálety luftwaffe, squadrona jako denní stíhací jednotka do těchto bojů mohla zasáhnout pouze sporadicky. Nicméně již 8.10. 1940 se P/O A. Vašátko podílel na jejím prvním bojovém úspěchu, totiž na bleskovém sestřelu bombardovacího Ju 88.
Vašátko se projevil jako velmi schopný důstojník s vlohami pro velitelské funkce. Oceněním dosavadních bojových a velitelských schopností bylo jeho povýšení k 17.11. 1940 do hodnosti Flight Lieutenant. Poté se ujal velení nad B-flightem. V čele jednotky postupně vystřídal základny Speke, Penrhos a Jurby. Squadrona v tomto prostoru držela hotovosti, prováděla noční i denní hlídky a chránila konvojovou dopravu, na níž byla Velká Británie v té době prakticky závislá.
Dne 29.5. 1941 se "Třistadvanáctka" přesunula na jih Anglie a jejím novým domovem se stala základna Kenley, 22 km na jih od Londýna v hrabství Surrey. Z dosavadních hurricanů "jedniček" ji tu přezbrojili na Hurricany Mk.IIB a zařadili do svazku elitního kenleyského wingu. Útvaru, složenému ze squadron č.1, 258, a 312, velel W/Cdr John Peel, DSO, DFC. V rámci wingu vstupovala 312. squadrona do dosud nejaktivnějšího období dosavadní existence. Byla totiž nasazena k letecké ofenzívě RAF nad okupovaným kontinentem. V naprosté většině šlo o doprovody menších skupin bombardovacích blenheimů a stirlingů, jejichž pumy dopadady na letiště, přístavy, továrny a další objekty v pobřežním pásmu okupované Francie a Belgie. Dnem 5.6. 1940 byl Vašátko povýšen do hodnosti Squadron Leader a po nemocném S/Ldr J. Klánovi převzal velení nad celou "Třistadvanáctkou". Pod Vašátkovým velením si squadrona, složená převážně z ostřílených bojovníků z francouzské kampaně, vydobyla pověst prvotřídní, perfektně sehrané jednotky. Díky jeho vynikajícímu taktickému velení dobyla řadu úspěchů ve vzdušných bojích nad kontinentem při minimálních vlastních ztrátách. Osobní skóre si přitom zvýšil i sám Vašátko. Po intenzivní operační činnosti se 20.7. 1941 přesunula 312. squadrona na základnu Martlesham Heath u přístavu Ipswich v suffolkském hrabství. Zde měly operace lehčí ráz. Sestávaly hlavně z ochrany konvojů. O měsíc později odletěla až do skotského Ayru, kde byla přezbrojena na spitfiry. Nejprve obdržela stroje verze Mk.IIA, zakrátko nejnovější Mk.VB. S novou výzbrojí se na Nový rok 1942 přesunula ze Skotska napříč Anglií až do jižního Wallesu. Domovskou základnou se jí stalo letiště Fairwood Common u Swansea. Jejím úkolem v tamním prostoru bylo opět držení hotovostí a střežení konvojů.
Již krátce po ukončení činnosti squadrony v rámci kenleyského wingu v létě 1941 se Vašátko začal zabývat myšlenkou na ustavení vlastního československého stíhacího wingu, složeného z čs. stíhacích squadron č. 310, 312 a 313. Vašátko se stal hlavním zastáncem projektu a nakonec tento mimořádně schopný a ambiciózní důstojník dosáhl svého. Po schválení projektu inspektorátem čs. letectva v Londýně a po splnění některých podmínek stanovených štábem Fighter Command (jednotná výzbroj všech tří squadron, zajištění stejného stupně vycvičenosti a doplnění zálohami) se tento projekt stal nakonec skutečností. Velitelem nové a zároveň první čs. vyšší letecké jednotky se podle všech očekávání stal právě Vašátko. Den l.5. 1942, kdy byl povýšen do hodnosti Wing Conmander, můžeme považovat za datum vzniku čs. stíhacího wingu. Téhož dne se 312. (a brzy i zbylé dvě squadrony) přesunula do exeterského sektoru 10. skupiny Fighter Command. Odtud měl wing, nesoucí oficiální název Exeter (Czechoslovak) Wing, operovat. Nový útvar byl zakrátko vržen do útočných operací nad nepřátelskou pevninu. Cíle Bostonů, doprovázených Čechoslováky, ležely především v pobřežním pásmu severozápadní Francie, nad Bretaní. Zjedné z takových akcí, 21.6. 1942, se W/Cdr A. Vašátko nevrálil. Wing se vracel z doprovodu Bostonů nad Morlaix a u britského pobřeží byl dostižen nepřátelskými stíhači. Vašátko se jejich zteči snažil zabránit čelním protiútokem a vtom se to stalo. Již nikdo se asi nedozví, zda příčinou byla Vašátkova oční vada, nebo zda šlo jen o chvilkovou nepozornost či nešťastnou náhodu. Faktem zůstává, že se jeho spitfire ve stoupavé zatáčce s jedním z fockewulfů srazil. Spitfire s nalomeným křídlem a s roztříštěnou kabinou padal bezvládně do moře. Ze zbraní, které Vašátko zřejmě stále tiskl ve smrtelné křeči, nepřetržitě šlehaly plameny. Pilot nevyskočil. Vysoký sloup vody, který vytryskl z moře asi 10 km východně od mysu Start Point, označil místo dopadu stroje prvního velitele československého stíhacího wingu. Jeho tělo moře nikdy nevydalo. Proto je Vašátkovo jméno vzpomenuto na 64. panelu tzv. kamenné knihy v památníku v Runnymede, kde jsou zaznamenána jména všech letců RAF, jejichž hroby nejsou známy.
Za svou mimořádně úspěšnou bojovou činnost byl štábní kapitán Alois Vašátko několikrát vyznamenán. Celkem třikrát mu byl udělen Čs. Válečný kříž, dvakrát Čs. medaile Za chrabrost, Čs. medaile Za zásluhy I. st., Pamětní medaile Čs. zahraniční armády (se štítky F a VB), Řád MRŠ III. tř. Francouzi mu udělili vysoký řád Légion d'Honneur (Chevalier) a Croix de Guerre se sedmi palmami, dvěma stříbrnými a jednou zlatou hvězdou. Britové mu udělili Distinguished Flying Cross (DFC - 23.6. 1942) - v den jeho smrti, dále The 1939 - 1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal. Po válce byl in memoriam povýšen na podplukovníka, roku 1991 na plukovníka a 8.3. 1992 na generálmajora in memoriam.