Watanabe E9W1
Watanabe E9W1
| Motor | : | hvězdicový devítiválec Hitachi GK-2 Tempu 12 o výkonu 340 hp |
| Rozpětí | : | 9,98 m |
| Délka | : | 7,65 m |
| Výška | : | 3,30 m |
| Nosná plocha | : | 22,10 m² |
| Hmotnost | : | 847 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 1 210 kg |
| Max.rychlost | : | 233 km/h |
| Výzbroj | : | jeden pohyblivý kulomet ráže 7,7 mm |
| Dolet | : | 590 až 730 km |
| Dostup | : | 6 740 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem postaveno 33 letadel, jeden prototyp a 32 sériových letadel.
Ve druhé polovině minulého století začala v Japonsku první průmyslová revoluce. Země se snažila dohnat technický a ekonomický náskok světových mocností, budovala průmysl a branné síly, ty zejména podle pruského vzoru. Vznikaly velké závody metalurgického a strojírenského průmyslu, zakládané většinou mocnými rody. V roce 1886 založil Tokichi Watanabe strojírenský závod ve Fukuoce na ostrově Kjúšů. Postupem let závod nabíral další druhy výroby, včetně zbrojní, a od poloviny dvacátých let dodával velkým leteckým firmám některé stavební díly letadel. Zakrátko přešel i na licenční výrobu celých letounů pro námořní letectvo a pro tuto činnost postupně zakládal nové závody. Podílel se i na opravách strojů armádního letectva.
První zakázkou samostatné konstrukce se stala objednávka námořního letectva na pozorovací letounek pro ponorky. Japonsko budovalo velice horlivě svou námořní sílu a již v boji s carským ruským loďstvem u Port Arthuru a Cušimy v letech 1904-05 prokázalo, že to není zanedbatelné loďstvo. Po první světové válce se námořnictvo po německém vzoru i po pozdějších britských pokusech začalo zajímat o použití letadel jako průzkumného prostředku ponorek. Samo vyvinulo v létech 1927 a 1929 speciální letounky Yokosho 1 a 2, z nichž druhý byl zaveden jako vz.31 na některých ponorkách. Vcelku však zklamal.
V roce 1934 se japonské námořnictvo rozhodlo stavět sérii velkých křižníkových ponorek typu 3 a pro ně potřebovalo dvoumístné pozorovací letouny. Byly by umístěny ve vodotěsném pouzdře na palubě ponorky, složené na minimální velikost. Hlavním požadavkem bylo přirozeně zachování miniaturních celkových rozměrů a rychlá montáž i demontáž; schopnost operovat i na mírně vzedmuté hladině poněkud komplikovala zadání.
Firma Watanabe dostala specifikace 9-Shi ještě v roce 1934 a šéfkonstruktér Ryohachiro Higuchi zahájil práce v březnu téhož roku. První drak posloužil pro pevnostní zkoušky a pro ověření montáže a demontáže v prostorově omezených podmínkách. Druhý stroj dokončili v únoru 1935 již jako plně funkční. Byl to dvouplošník dosti ladných tvarů, poháněný devitiválcem Hitachi GK-2 Tempu 11 o 220 kW (300k), zaměněným později za model 12 o 250 kW (340 k). Hvězdicový motor byl ukryt pod typickou kapotou a poháněl dvoulistou dřevěnou vrtuli. Konstrukce letounu byla smíšená, Výzbroj sestávala z jediného pohyblivého kulometu 7,7 mm v zadní kabině. Setkání s nepřátelským letectvem bylo při předpokládaném způsobu nasazení nepravděpodobné. Při zkouškách na ponorce I-5 se prokázaly velmi dobré vlastnosti a jedinečná schopnost montáže a demontáže - první operace proběhla za 2,5 minuty a druhá za 1,5 minuty!
Na základě těchto zkušeností zadalo námořnictvo v říjnu 1935 sériovou výrobu s označením typu E9W1 vzor 96 (= zavedení do výzbroje v roce 1936 neboli 2396 japonského letopočtu). Oficiální označení znělo „Malý pozorovací námořní letoun“, ale slovo „pozorovací“ bylo záhy vypuštěno. Stroje se dodávaly pro výzbroj ponorek počínaje plavidlem I-7 a dodávaly se tak, jak pokračovala výroba ponorek, plus nutná zásoba pro nahrazení škod. Od roku 1938 byly již v aktivní službě, zejména v Čínském moři. Zahraničním pozorovatelům jejich existence a činnost naprosto unikla.
Ještě v červenci 1942 sloužilo na palubách japonských křižníkových ponorek 14 těchto dvouplošníků, ale v té době se již považovaly za zastaralé. Náhradou byly malé jednoplošníky Yokosuka E14Y1. I na jejich produkci se podílela firma Watanabe, která mezi léty 1941 a 1943 zhotovila 125 kusů. E9W1 byly tedy posledními dvouplošníky v ponorkové službě japonského námořnictva. Průzkum americké základny Pearl Harbor nedlouho před překvapivým útokem již nebyl svěřen jim, ale letounu E14Y1. O jeho existenci se Spojenci záhy dozvěděli a přidělili mu kódové jméno Glen. E9W1 byl dlouho neznámý a teprve mnohem později, když byly nalezeny jeho trosky, dostalo se mu kódového jména Slim.